Přidat názor k článku Černý den mého života : 23.listopad 2006 - diagnóza RAKOVINA PRSU

Pajo,
nebyla minuta, abych dnes nemyslela na Hanku a Anicku.....kudy jsem chodila, tudy jsem videla jeji fotku v paruce s malou....porad a porad dokola jsem se snazila mit jine myslenky, ale stale jsem videla ji a malou.Porad dokola si rikam, ze to neni pravda, ze se mi to jen zda..vzbudim se...prectu si od ni dalsi nove zpravy....vzbudim se znovu a zjistim, ze i moje nemoc byl jen jeden velky hnusny sen....
Nevim co se se mnou deje, proc me smrt Hanky tak moc zasahla.Neznala jsem ji osobne, jen podle e-mailu a fote.A presto jsem uvnitr hluboce smutna a nejde mi ten smutek ze sebe dostat.A ver, ze to nejsou jen slova.Opravdu tak hluboce me nic v posledni dobe nezasahlo, jako Hanka.Zrejme je to opravdu tim, co jsem za poslednich 8mesicu prozila, prozivala..videla na onkologii, slysela...Ja se moc do reci ac ukecena ,,v Dome Smutku" s nikym nedavala.....byla jsme takovy tichy pozorovatel.Nic moc veseleho.Vic jsem o zivote a jeho krehkosti, jeho cene pochopila az tam.
Zivot je krehka nadoba a ne vzdy i kdyz je hyckany a opecovavany vydrzi v celku az tam, kde by si normalni clovek pral, aby byl.(takova ta predstava poklidneho stari....jednoho dne ulehnuti, a bezbolestne skonani ve spanku.)
Je to asi tim, ze koho tato nemoc osobne nepotkala nebo nepotkala nekoho jemu velmi blizkeho, s kym byl neustale v kontaktu, nepochopi asi plne myslenkove pochody, ktere se mi prohanej hlavou.
To, jak jsem byla blizko smrti, to co vsechno jsem musela prozit, vytrpet, prekonat.Kazdy den vstat a snazit se byt a zit a dychat a fungovat hlavne kvuli mym trem detem.A Hancin pribeh je tak podobny tomu memu...jen ten konec je straslivy a kruty.Mam pocit viny.Viny, ze ja mam tu moznost sve deti videt vyrustat.Mam moznost byt s nimi.Aspon doufam a nechci si pripoustet nejake jine moznosti.Vina, ze se muzu radovat z kazdeho noveho dne a Hanka ne.Ze Andulka je tak malinka a maminka je tak nedosazitelne daleko...Ze muj Tomik, ktery bude mit 2 roky me ma.Proste vidim Andulcinu fotku a ty jeji kukadla a brecim......vim, jak trpeli prcci tim, ze jsem 16 dni byla v nemocnici.Jak ma od te doby ten nejmensi neklidne spani.Jak se nekolikrat za noc budi, vola ,,mami" a kdyz spi s nami, nekolikrat za noc se me dotyka, chyta a objima...jako by stale presvedcoval, ze jsem s nim, ze tam jsem.
Ja proste touto nemoci vic vnimam to nestesti druhych.A to muzu dekovat nekomu s vyssi moci, ze ja mam jen to, co mam.Protoze vim a uvedomuju si, ze si vlastne nemam na co stezovat.Nejsem na tom tak zle, abych se litovala nebo neco vzdavala.Musim, chci a jdu dopredu.Je to tak strasne tezke, ale musim.
Vim, ze mam pred sebou jeste dlouhou cestu.Ze nevim, co prinese kazda kontrola.Je tezke na to nemyslet, oprostit se myslenky na to nejhorsi.Ale snazim se.Je to tak moc tezke.Vsichni kolemmi rikaji , abych nemyslela na nejhorsi,abych si rikala, ze vse bude uz jen dobre.Snazim se, ale uplne to nejde.
Dnes jsem mluvila s novymi sousedy, kteri budou stavet dum pred dva domy u od nas.Od Prahy jdou sem, aby byli nablizku svemu synovi a jeho rodine.Kvuli jeho nemoci.Bohuzel, pred dvema mesici jim navzdy odesel.
Najednou mi pripada, ze neni rodina kolem me, aby tato nemoc nebyla nevitanym hostem.
Ale s tim vsim se musim vnitrne poprat predevsim ja....chce to cas..porad je to jeste moc cerstve....