Přidat názor k článku Jak se rodí v Ostravě

Moc vám třem přeji,abyste všechno překonali.Já vím,to se mi to povídá,ale chce to čas.Hlavně kojte,kojte a kojte,mazlete se se svým děťátke a pokuste se být co nejvíce klidná a mluvte na něj.Mile,v klidu a pokoji.Ať si říká,kdo chce,co chce,děti vycítí každé maminčino stýskání.Musíte se dát dohromady,už kvůli Stázičce.

Já,když jsem rodila poprvé,tak mi bylo 19 let.Manžel na vojně,já sama mezi tolika zkušenými doktory a sestrami.Taky jsem jim důvěřovala.Tehdy jsem ani pořádně nevěděla,do čeho jdu.Jediné,na čem záleželo,bylo přivést na svět dítě.Ne všichni doktoři byli skvělí,staniční sestru bych nakopala ještě teď.Rodilo nás několik najednou,sestry se chodily na nás koukat jen občas a ještě s výrazem,že je obtěžujem,protože zrovna někoho pomlouvaly nebo četly knížku.,"A co zase chcete?".Sestra na jednu hlučnější maminku křičela,aby byla zticha a nevyváděla,že u oplodnění taky tolik neřvala.No horor.Taky to pro mě nebyl extra zážitek a chtěla jsem co nejdřív odrodit a zmizet domů.Fakt jsem měla strach trochu víc si vzdychnout.To bylo před 14 lety.Další tři porody byly v té samé nemocnici,ale o 12,9 a 2 roky později.Sestry se vyměnily nebo prošly převýchovou?Najednou byly celkem fajn.Ale doktora ,jako takového, jsem měla pokaždé jen u šití.Odrodily mne sestry.Pokaždé s nástřihem,ale nějak mi to bylo v tom stahu jedno.Dohoda zněla,jen když to bude nutné.Všechny děti měly kolem čtyř kil.Klystýr?Poprvé s vyhrožováním,u dalších proto,že se porod zpomaloval a třeba je to pitomina,ale po vyprázdnění mi přišlo,že se miminko mohlo jaksi víc odrazit a pak se narodilo během pár stahů.

Odnášení dítěte?To znám taky.Stála jsem uprostřed pokoje,jak tu už jedna maminka psala,a hádala jsem se se sestrou,že jí dítě prostě nedám a chci pro něj postýlku a pokud ho bude chtít vzít na nějaké vyšetření,tak jí ho prostě donesu.Je to moje dítě,já ho nosila 9 měsíců a musíme si na sebe zvyknout a nehodlám si ho nechat vozit na valníku mezi spoustou jiných miminek po třech hodinách.Povolila a postýlka se našla.Bylo zajímavé sledovat,jak se postýlek domáhají i ostatní maminky,když viděly,že to jde.To všechno bylo před 14 lety.Všechno to špatné,ponižující,bolestivé.Byla jsem tam sama,bez manžela,který dostal opušťák až někdy po týdnu.Opravdu jsem vedla v porodnici týdenní válku o slušné zacházení.Taky jsem asi pro ně byla hysterka s velkým H.Jen jsem chtěla to,co mi přišlo v té chvíli nejdůležitější.Jenže já mám hubu prořízlou pořád.Ale tehdy jsem pro ně byla vzdorovitý fracek a podle toho se mnou bylo zacházeno ( ? )

Vůbec se vám Lucie nedivím,že jste to tak prožívala,protože na bandu zamindrákovaných doktorů si myslím je možné narazit ještě teď.

Neříkám vám proto zapomeňte,ale zkuste se s tím nějak vypořádat.Vezměte miminko do náručí,chytněte manžela za ruku a běžte si o tom popovídat s někým,kdo vám bude rozumnět.Kamarádi?Zmiˇovaný psycholog?A co takhle nějaký duchovní,pokud jste věřící?Moc vám přeju hodně síly.Nezlobte se,že je to román.Je mi 33 let,mám čtyři zdravé děti,milujícího manžela a prožili jsme spolu dobré i zlé.Hlavně držte při sobě a najděte klid.