Přidat názor k článku Svatební...

Je ultimátum a ultimátum. Některé ultimátum má podtext nátlaku. Zvlášť tehdy, pokud je hodně emočně podbarveno anebo když je cítit, že ten, kdo jej dal, stejně svému slovu nedostojí. To je nanic.
Pak je ale ultimátum, která vyplývá z upřímného vnitřního rozhodnutí. To není o tom dělat něco někomu na truc, ale vědět, co chci a co je pro mě nejlepší. Když ženská dojde k závěru (tomu opravdovému, vnitřnímu), že svoje vlastní dítě chce nebo že opravdu chce tu svatbu (at si kdo chce myslí co chce - protoze já si myslím, že člověk nikdy nemá jít sám proti sobe, proti tomu, co si sám uprímne preje, protoze jinak je nestastny), tak ho spíš než postaví jako ultimátum, prostě oznámi. Ale v tu chvíli jednak bude vědět, že skutečně chce odejít ze vztahu, který jí nedává to, co od nej ceka, a jednak bude počítat i s variantou, že postoj jejího partnera se nezmění. Bude s ním jednat jako nezávislý dospělý a rozumný človek, ne jako naivní pubertacka, která doufám, že si stejně ten Romualdo jednou tu Gracielu vezme i s jejím dítětem, které zřejmě není Romualdovo dítě, ale jeho bratr. :-) :-) :-)
Uznávám, že ty emoce spis veci komplikuji, nez aby je zjednodusovaly.