Svatební...

Je mi zcela jedno, zda se mé (naše) dítě narodí před svatbou nebo po svatbě, to neřeším, ale byť jsem dřív sveřepě prohlašovala, že SVATBU NIKDY, teď už jí akceptuji a přijímám, neboť jsem na její význam i průběh během let získala trochu jiný náhled.

Mou prioritou není rychle se vdát, pokud přijdu do jiného stavu, upřímně, z toho mi hlava příliš nebere.

Když svatba, tak na základě svobodného rozhodnutí, nic vynuceného.

Představa, že bych se měla vdávat s bříškem, se mi příliš nepáčí. Je to přece jen můj den, tak ať si ho užiji se vším všudy.

Jedna má velice vtipná a klidná kamarádka:

Když jsem otěhotněla, řekla jsem, že se vdám, až po narození potomka. Vydrželi jsme spolu několik let, teď se to kvůli pár měsícům nezblázní. Těhotná se prostě vdávat nebudu!

Tato moudrá slova pronesla před více než 10 lety, takže žádné svalení viny na současnou ,,moderní hromádku“, nezodpovědnost a tisíc dalších pouček. Rodina kývla (co jiného jí také zbývalo:)), nastávající též. No a svůj velký den si s několikaměsíčním mimčem opravdu naplno užila. Jaký div světe, točíš se dál!

Svatba je tu pro nás, ne my pro svatbu.

S čímž souvisí i další fakt. Ať působím sobecky nebo ne, dost mě iritují (již z vlastní zkušenosti hosta i blízkého přihlížejícího) svatby, na které nebozí ženich a nevěsta pozvou hlavně na přání rodičů širé příbuzenstvo (a tetičko, vy jste opravdu naše?), napojí je a nasytí, neb mnohým hostům o nic jiného ani nejde, pak spustí dechovka nebo cosi, co snese, s rozdílnou újmou na sluchu i duši, co nejširší věková obec a novomanželé se naoko baví, byť vidíte, že takto si to rozhodně nepředstavovali...

Bohužel ve valné většině těchto případů rodiče novomanželů svatbu platí a mladí mají minimální slovo. Nabízí se alternativa menší, intimnější svatby s lepším průběhem, jenže zde občas hraje velkou roli tradice (ať už kraje nebo rodiny) a především fakt, že:

Tys byla sestřenici Máše na svatbě také, musíš ji pozvat a pak ještě toho a toho a toho…

Opravdu uzemňující argument:) Ovšem pokud je někdo zvyklý poslouchat, sklopí hlavu a šlape si své svatební zelíčko dle pískání jiných.

A po dovětku: Co by o nás lidi řekli?, už na protest ani nepomyslí.

Má reakce by byla:

Nic, ať si trhnou levou zadní. Viděla jsem je jednou v životě, proč se s nimi blíže seznamovat právě teď?

Naštěstí mě doma k ničemu podobnému nenutí, pár tzv. příbuzenských svateb už jsem však zažila a od jisté doby (kdy začínám být brána jako potencionální budoucí nevěsta) se jim cíleně vyhýbám. To už musí být člověk mému srdci milý, abych se nechala pozvat.

Mně tyto tzv. nucené svatby prostě pozbývají smyslu i významu pro ženicha a nevěstu.

Ano, chápu, že někdo své přibuzenstvo (i širší) miluje, ale spíš reaguji na typ svateb, kde novomanželé nikdy nespatřili půl hostí a jen je hostí. Načež je ještě pěkné, když milí, přítomní, záhadní, slupnou řízek, dort i kachnu a začnou drbat strašnou výzdobu, hrozné šaty, velký ženichův nos a malý plátek masa…Jako třešničku na dortu začne neznámý strýček po několika sklenkách vína obtěžovat dosud nepoznanou sestřenici a skandál máme na světě:)

Na stranu druhou bych nešla na radnici, neodchytla na ulici dva svědky, nevyměnila si prstýnky a hotovo.

NE a NE a NE.

To mi připadá příliš sobecké nejen vůči lidem, které mám ráda (a já si chci svůj den užít s těmi, jež mám ráda), tak i vůči sobě samotné.

Zasloužím si přece jen příjemnější svatební den.

Já jsem totiž svým způsobem romantická.

Proto už pár let sním (tedy pardon – uvažuji, já slovo snění nerada) o obřadu na zámku, či ještě lépe hradu, toť můj princeznovský a rozmařilý úlet.

Ale pak?

Pokračování čistě neprinceznovské.

Oběd s rodiči, oslava s přáteli a rodinou. Zahrada a přístěnek, opékající se čuník nebo jiné, již hotové pochoutky, kytara, muzika, pohoda. Nuda?

No nevím, možná jsem trapná, ale toť představa spokojenosti. Holt si víc užívám komornějších a neformálnějších oslav.

Ale, kdo chce velký mejdan, tak proč ne, pokud ho bude bavit:)

Svatbu na lodi, zahradě domu, horské boudě, na radnici či v kostele.

Nelíbí se mi prostě věta, že naše svatba musí přednostně BAVIT NĚKOHO a můj názor by měl být až jeden z posledních.

Ne, má svatba musí USPOKOJIT mě a mého nastávajícího. O svém dnu D, chci být obklopena přáteli, nejbližšími a hodit se do pohody, byť každá nevěsta je samozřejmě nervózní.

Nechci se nikomu zavděčit, jen aby se neřeklo…

Neakceptuji harmonikáře, družbu, jež mi nikdy k srdci nepřirostla apod., byť etnologie je zajímavý obor. Raději si za svobodna na Barboru natrhám pár větviček, nebo dám nějakému dítěti do kouta:)

Ach my potrhlí individualisté..a sobci jsme, že?

Jenže když ti, kteří podobnou neosobní svatbu zažili, smutně řeknou, že mám recht, tak asi tak příšerná nebudu..:-)

Každopádně mám právo volby. A hodlám ho využít!

Svatební den prostě vidím jako událost v životě mém, ne společenský sedánek pro širokou veřejnost. Radost nikoliv povinnost..

Nechápu, když se něco podobného MUSÍ nebo MÁ a já nemohu najít uspokojivou a logickou odpověď na otázku PROČ?.

To víte, léto v plném proudu, lidé se vdávají a žení.. Tož mě napadlo toto téma.

Krásné dny svatební i nesvatební.