Re: Ach jo

Annko, víš, nechci teď být za škarohlída, ale tenhle tvůj příspěvek na mne působil hrozně smutně. Ani ne tak proto, že se neshodnete na tom, zda děti ano, či ne, každý svéprávný člověk si taková rozhodnutí stejně řeší po svém zralém rozhodnutí, ale to, co z tohoto tvého příspěvku čiší, je silně jednostranný vztah.

S dovolením trochu upřesním, co mám na mysli, týká se to i tvých předchozích příspěvků, ale až v tomhle to "zapadlo dohromady".

Seznámila jsi se s ním, když byl ženatý. Od počátku ti jasně řekl, že ty jsi až za jeho dětmi (v tomhle bych problém neviděla), ovšem tím pádem a v souvislosti s tím, že ty jsi nechtěla "tlačit na pilu", jsi se dostala do nevýhodné situace.

Podívej se, sama jsi psala, že jeho žena je hysterka, koneckonců když mu na dětech záleží tolik, že je od počátku vztahu s tebou odhodlán manželství udržet stůj co stůj (mimochodem, s tímhle nesouhlasím, přijde mi, že na to dojedou právě ty děti), asi bych se na tvém místě hlavně zamyslela nad tím, jestli to, že se rozvedl, je skutečně proto, že tě miluje (a koneckonců i s jeho dětmi dobře vycházíš) nebo spíše proto, že už to s manželkou prostě nevydržel. Je sice fajn, že ty jsi schopná čerpat sílu z dojmu, že se "něco podařilo", otázkou ovšem je, zda vám společně nebo prostě jen jemu, když tak vyřešil nadále neúnosnou situaci.

Podívej se, ono když se mám vžít pro změnu do něj, je to vlastně náramně příjemné. On žije se ženou, která ho miluje, je smířena s tím, že od něj nemá nic čekat, ale zároveň s láskou udělá nemalé ústupky ve svém životě (odklad dětí, svatby, starání se o jeho děti) - asi by bylo fér se zeptat, zda by on na tvém místě kvůli tobě jednal stejně?

Jsi vlastně na třetím místě: děti, pak práce, pak ty. To není zase tak špatné, láska k dětem je velmi sympatická, i práci lze aspoň trochu pochopit (když prostě od počátku jsi smířená s tím, že v tomhle ohledu je poměrně sobecký), otázkou ale zůstává, kam by se zařadilo vaše společné dítě, kdyby se, dle tvých vlastních slov "zadařilo"? Máš vedle sebe partnera s velmi jasně stanovenými prioritami, tvoje vyhlídky na to, že on změní názor jsou sice hezké, ale i kdyby se tak stalo, jseš si tak jistá, že by i pak byl tak rád? On by to totiž byl jeho první ústupek tobě a je otázkou, jak by se s ním "popral".

To, co mi ale přišlo absolutně nejsmutnější, je zmínka o tom, že by rád viděl, jak i ty se seberealizuješ ve své práci. Zcela jednoznačně to totiž naznačuje, že on má touhu něco změnit na tvém vztahu ke tvému zaměstnání, což už mi zavání takovým školometstvím, že to až hezké není - vlastně touží po tom, aby jsi se nasměrovala podobně jako on. Sám vnímá potřebu věnovat se svým dětem (neznám přesný věk). Pravda, model, kdy by tě nejraději viděl doma s vařečkou u sporáku by byl pro tebe více svazující, ale tohle "vystrkování do světa" na mne působí dvěma dojmy, které ve vašem vztahu skřípou:
1) Tvá citová vazba na něj je neúměrně silnější než jeho na tobě, a to natolik, že i on to cítí a raději by tě měl "více nezávislou".
2) Pokud se budeš více realizovat v práci, těžko si asi pořídíš své díte, že? Respektive pokud se do práce vrhneš po jeho vzoru, těžko ustojíš kombinaci zaměstnání, současných dětí jeho a ještě vašeho mimča společného.

Řeči o biologických hodinách moc nemusím, je ale pravda, že kolem těch 30 let by jsi si už měla i ty jasněji uvědomit, co od života očekáváš. Rozhodně pokud je ti v tomhle vztahu hezky, naplňuje tě tento typ soužití, pak je všechno v naprostém pořádku. I tvé poznámky o vysvěné adopci evidentně vypovídají o tom typu "otevřené náruče", takže nepochybuju o tom, že i k jeho dětem máš vřelý vztah a snažíš se je vychovávat, jak nejlépe umíš. V takovém případě by jsi se ale neměla tolik vázat na představu o vlastním dítěti, protože vezmi to čistě popravdě:
1) Chodil s tebou 4 roky, než se rozvedl.
2) Své děti považuje za "dostačující momentální stav". Další vaše dítě zakládá až do jakéhosi svého "pořadníku" až současné děti povyrostou - asi by neškodilo ujasnit si, jak dlouho zabere tohle?
3) Příroda není všemocná a je holý fakt, že se vám ani pak mimčo nemusí podařit tak zcela hladce a svižně, jak by jsi si ty přála vlastně už teď! Jak pak ty psychicky poneseš případné několikaleté neúspěšné snažení, aniž bych tě chtěla jakkoliv strašit?

Pokud opravdu toužíš po vlastním dítěti, zkus si porovnat, zda ti víc záleží na tom, aby jsi prostě měla dítě s mužem, kterého miluješ a on miluje tebe nebo na tom mít dítě právě se současným přítelem...

Je sice hezké, že ty si uvědomuješ, že by jsi na něj "měla víc tlačit", ale z toho, co jsem tu od tebe četla, na mne jednak tvůj partner připadá natolik dominantní, že se tebou do ničeho "dotlačit" nenechá a hlavně váš stávající model funguje přesně na tom, že ty děláš ústupky. Pak jste šťastní, spokojení, všechno klape. Logicky mi vychází, že pokud ty budeš dále ustupovat (odkládání dítěte, seberealizace spíše v zaměstnání), bude vám to klapat i nadále. Ale to ještě neznamená, že to tak bude napořád a čím déle ty budeš odkládat své touhy, tím více bude váš vztah jednostranný a já nevěřím (a doufám!) že by jsi byla až tak přizpůsobivá, že by jsi prostě jen pokrčila rameny, polkla hořkou slzu a přizpůsobila se nadále.

On má děti z prvního manželství, které bezmezně miluje, ty jsi evidentně rodinný typ. V tom vidím vaši největší shodu, žel bohu takřka jedinou. Zatímco on má vlastně v tobě opětovné doplnění rodinného kruhu, který je pro něj zjevně důležitý hlavně coby zázemí pro děti, tím vlastně jde proti tvé touze založit vaši společnou rodinu (neb mu pravděpodobně přijde, že z nějakého důvodu by bylo další dítě na překážku). A tady právě se obávám, že je ten kámen úrazu jednostrannosti vašeho vztahu - obávám se, že dosud byl s prosazování přání on jednoznačně tím silnějším.

Velkou roli může hrát právě jeho ohled na současné děti. Jeho předešlá touha stůj co stůj udržet manželství už dost nahrává mému názoru na něj, že prostě jednal v přesvědčení, že rozvod a oddělení rodičů dětem uškodí. Třeba se obává i toho, že už rozvod na ně byl dost, natož další nevlastní sourozenec. Třeba se bojí toho, že si děti budou připadat odstrčené. Asi zejména tohle bych se s ním pokusila probrat. Pokud to tak je, možná by stálo za to zkusit si na tohle téma promluvit právě s dětmi (samozřejmě přímo úměrně jejich věku).

Toť asi jediná kloudnější praktická rada, která ze mne vypadne, víc si do toho kecat netroufám, protože ono přece jen - soudit jen na základě příspěvků z diskuze si sice můžu já jakožto "kecal" dovolit s klidem, ale co z toho už jsem prostě trefila a cítíš, že odpovídá realitě, je už na tvém uvážení, jde hlavně o tvůj život. V tomhle musíš být zase sobec ty, bez ohledu na partnera a současné děti.