Ach jo - zachovej klid

Tak já zažila něco podobného - tedy s tím rozdílem, že přítel nebyl nikdy přede mnou ženatý a děti neměl. Ale to jeho smýšlení - svatbu ne, děti ne...nikdy se na to necítil. Já jsem si taky říkala, že nikdy nechci svatbu a i bez dětí si dokážu život představit. Jenže zhruba před dvěma roky se ozvaly biologické hodiny (v mých 26 letech). Tak nějak jsem cítila, že náš vztah zůstává stát na jednom místě - (snad nějaký ženský rozmar? tvrdila jsem sama sobě a nějak jsem to sama nemohla pochopit). Prostě jsem ale začala myslet na svatbu (tedy ne na svatební veselí, protože já samotný akt svatby nemám ráda, ale spíš na to, být ženou muže, kterého miluji), na dítě...aby se ten vztah prostě dál rozvíjel...jako bych měla pořád víc a víc lásky a nedokázala ji dávat jen jednomu muži. Asi se probudil mateřský cit...té lásky bylo (a je stále) opravdu moc. Tak jsem si o tom s přítelem promluvila - přesně tak, jak jsem to cítíla...že potřebuji dávat víc lásky a že mám pocit, že našemu vztahu něco chybí, něco, co by nás vedlo dál, co by ho ještě víc upevnilo. Přítel pochopil a svatba (po 11 letech vztahu) byla velmi brzy - jen se 2 svědky, protože jak už jsem psala, ani jeden nemáme svatby rádi. My se nebrali pro ten jeden den, ale pro život - pro to, že opravdu patříme jeden k druhému a nikdy to nechceme měnit. I tak byla svatba nádherná - odjeli jsme k přátelům, kteří žijí na druhé straně republiky a vzali se tam na radnici. Druhý den jsme objeli celé příbuzenstvo a osobně jsme jim předali oznámení a přinesli každému "výslužku" ke kafi. Naštěstí naše rodiny nás chápali, nikdo nebyl zklamaný, všichni měli radost, že jsme konečně po tak dlouhém vztahu manželé - že už se báli, že se nikdy nevezmeme. Za měsíc jsme udělali oslavu na zahradě (u bazénku, s grilováním) pro naše rodiny a byla to pohoda - no my se takhle setkáváme často na všechny narozeniny, tak jsme se prostě setkali na naši oslavu. Nikdo nemusel řešit, co si vzít na sebe, nikdo neřešil výzdoby a kdo koho kam potom rozveze.....Na dítě bohužel už dva roky čekáme...nějak se nedaří:/...ale oba se na něj moc těšíme (a manžel snad dokonce víc než já):))