Svatba

Nevím, nějak článku moc nerozumím. To že je svatba záležitostí především těch dvou, kteří vstupují do manželství mi přijde dost jasné a to že si svatbu přizpůsobí především svým představám také. Myslím, že v dnešní době je opravdu málo svateb pod taktovkou rodičů a i když i takové jsou, tak s tím musí ti dva v podstatě souhlasti, takže není až tak co řešit.

Osobně jsem se vdávala z lásky ve 23 letech, z čehož byla naopak moje mamka úplně paf, protože ona i babička se vdávaly starší než já a to je dnes "ta jiná doba". Jenže mě vyhovuje mít takový průběh: chození - společné plány, bydlení - svatba - domeček - miminko. Nějak na tom nevidím nic špatného. Byli jsme oba mladí, neměli jsme nic a spolu jsme začali hospodařit, stavět a taky si založili rodinu. Nic se nezměnilo, nevím, proč se svatby tolik lidé bojí, proč by se od toho dne D najednou měli k sobě chovat jinak, vždyť všichni prohlašují, že je to jen papír, tak proč ta panika. Někdo se bojí, že se vše rázem změní a z partnera bude usurpátor a nebude to ono, někdo zase bláhově čeká, že po svatbě se vyvolený změní k lepšímu. Já nevím, ale mě přijde divný tohle.

Zato vdávat se s bříškem, mít velkou svatbu, vzít se jen v džínách podpisem na úřadě nebo mít svatbu třeba na zámku mi přijde vážně naprosto normální, plnohodnotný a v celku stejný, jen si každý může vybrat, co je jeho srdci bližší. Vždyť je to jen různý způsob, jak dosáhnout stejného cíle - s někým sdílet dobré i zlé, vytvořit pár a dát světu na jevo, že my dva prostě patříme k sobě a jeden druhému.

Přeji každému, kdo tento krok učiní, ať se mu vydaří manželství dle představ. Já bych hrozně ráda oslavila se svým báječným mužem zlatou svatbu a to bude teprve paráda. Pošlu fotky :o).