Re: Svatbu ne

Tvému příspěvku moc dobře nerozumím. Jakou služkou ses stala po svatebním obřadu? Není to spíš vina toho, jaký vztah jste si vytvořili, než vina "instituce manželství"???
Já nevím, někdy si fakt připadám, jako "konzerva", ale ta SVATBA má přeci veliký význam! Před lidmi i před Bohem (pokud to tak člověk cítí) se stáváte manželi - lidmi sobě nejbližšími, těmi, kteří spolu hodlají založit rodinu a prožít život v dobrém i zlém.
Píšeš, že by bylo krásné být právě s tím, s kým se Ti být chce. Pokud to pomine, půjdeš od něho dál... Není to trošku sobecké a podivné? Člověk přeci "zodpovídá za to, co k sobě připoutal", nebo ne? Odešla bys od partnera v nouzi? A především - CO DĚTI???
Ty snad mají právo na svého otce a spokojenou a vyrovnanou rodinu, ne?
Ta svatba byla vymyšlena právě proto, aby byla ustanovena nějaká "jistota", pro manžele i pro děti. Problémy se mají řešit - s největší snahou obou dvou zúčastněných. Ten trend - nerozumíme si - půjdeme od sebe - mě dost děsí. Místo toho, aby se 2 lidé snažili vyřešit problém, radši se vykašlou na vše, co spolu pěkného prožili a "jdou od sebe". A co je nejhorší, tahají do toho děti. A těch se nikdo neptá, co si o tom myslí.
Já se vdávala po 7 letech vztahu, žádná rychlovka, věděla jsem, že si beru "svého muže", už dlouho jsem ho považovala za "svého muže" i bez obřadu, ale tou svatbou jsme začali opravdový společný život, včetně společných financí, společného opravdového bydlení (byť jsme spolu trávili i před tím téměř veškerý čas), plánování rodiny... Opravdu jsem cítila, že ta svatba je velmi důležitý krok v našem vztahu.
Chápu, že každý to cítí jinak, vdávat se nechce apod., ale s tím, že "by bylo fajn být jenom právě s tím, s kým být chci" zásadně nesouhlasím. Je to alibismus a nezodpovědnost - zvláště pokud má ten pár děti.