příbuzní na svatbě

u nás byl velký rozdíl v tom, že moje širší rodina spolu víc žije a já si tedy neuměla představit svatbu, kde by tetičky a strejdové chyběli; manželova rodina to ale má jinak. Ale bylo by prostě divé moje příbuzenstvo pozvat a jeho ne. Jemu to bylo úplně fuk, ale mně to bylo hloupé vůči jeho rodičům, aby neměli pocit, že je to "po mém". Takže tam byli - no a většinu z nich jse viděla poprvé a naposled :), ale zároveň nelituju, že jsem je pozvala, byť jen ze "společenských" důvodů... proč zbytečně urážet něčí city. Svatbu jsem si užila tak jako tak.
Před rokem jsem stála před rozhodnuítm, zda odjet na otočku do Francie bratrancovi na svatbu. Nechtělo se mi, doma tři děti, z toho jedno ještě ne úplně odstavené od kojení... Pak jsem si řekla, že bratranec skoro žádné příbuzné nemá, je bez sourozenců, dokonce i volal, ať přijedu a chtěl, abych četla něco v kostele... prostě bylo jasné, že opravdu stojí o to, abych dorazila. No tak jsem, přes manželovy četné protesty (on tyhle akce prostě moc nechápe), jela, nechtěla jsem ho zklamat. Byl to děs běs, jelikož rodina nevěsty se k nám "chudým příbuzným" (upozorňuju, že bratranec ve Francii vyrostl) chovala dost zvláštně. Ačkoliv jich tam bylo jako much a nás pár, připadala jsem si tam opravdu nevítaná... kdybych to věděla předem, tak tam asi nejedu. Byla jsem ráda, že jsem ta mohla být alespoň oporou tetě, která to všechno nesla dost těžce.