Mluvíš mi z duše.

Když mi bylo tak 10 let, koukala jsem z okna našeho panelákového bytu, jak z vedlejšího vchodu jde veliká svatba. Přišel taťka a říkal: "Nikoho na svatbu nezvi, radši si za ty peníze něco kup. Pomluví tě tak jako tak." To se mi vybavilo při čtení tvého článku.
Já sama mám za sebou svatby dvě (a doufám, že je to už konečný počet). První byla s velkým chystáním, princeznovská a vím, jak mě děsně štvalo, když mě taťka nutil obcházet hosty a se všema vést společenskou konverzaci o ničem. S novomanželem jsme se za celý den pořádně neviděli.

A druhá byla rychlovka, připravená za 3 týdny (rychleji nám neudělali prstýnky). Tentokrát žádné chystání se s cukrovím a výslužkama pro širokou rodinu a kolegy kolegů mých příbuzných. Prohlásila jsem, že chci jenom trubičky a pár koláčků. Mamka s babičkou se sice nedaly od trochy pečení odradit, ale nedělaly žádná kvanta. Zašli jsme si všichni na oběd, trošku potancovali na muziku z CDčka a v době večeře už jsme mířili domů. Byla to pohůdka. A užili jsme si to víc, než velikou slávu, tak říkajíc se vším všudy.

Teď mě jedna svatba ještě čeká, žení se brácha. On by rád, abych s sebou vzala i Kubíka (1 rok), já si to teda neumím nějak představit. No, babička slíbila hlídání, tak jí ho v nejhorším odvezeme).