Svatební cesta

S manželem jsme se brali těsně po promoci, penízky nebyly, takže se plánovala pouze mini svatební cesta po ČR. Jenže pár dní před svatbou mi umřela maminka, takže na svatební cestu jsme neměli myšlenky a odsunuli ji se slovy "až později, ale o to větší".

Pak jsme si vzali hypotéku na dům, chtěli jsme ji splatit co nejdříve a to se nám taky podařilo. Jenže znamenalo to každou korunku dávat na stranu na dům. Takže dovolené jsme trávili společně na zahradě před domem (ale i tak to byly nádherné dovolené, na které ráda vzpomínám). Během splácení jsme si utvořili představu o tom, jak by naše svatební cesta měla vypadat - minimálně 2, ale raději 3 týdny nějaké exotiky.

Hypotéku jsme splatili, dům byl náš a doma se nám hromadily katalogy cestovních kanceláří. Konečně bylo vybráno a my se těšili na svatební cestu našich snů - jenže. Jenže jsme měsíc před naším odjezdem byli pozváni na sportovní den. Tento sportovní den organizovala firma, kde manžel pracoval, skoro na druhém konci republiky. Takže jsme jeli autem a cestou jsme přibrali manželova kolegu. Strávili jsme bezvadný den a večer jsme se chystali jet domů. Byla řada na manželovi (vždy jsme se střídali v tom, kdo si může dát pivo nebo víno a kdo bude řídit). Jenže manželovi se z horka udělalo špatně, takže zvracel, já jsem si dala dvě piva a nakonec jsme se dohodli, že bude řídit manželův kolega. Pár kilometrů od Prahy do nás narazil totálně opilý teprve 17-letý kluk, který si půjčil auto od kamaráda. Naštěstí jsme vyvázli všichni živí, opilec neměl jediný škrábanec, já byla po pár dnech doma z nemocnice s otřesem mozku, manžel si tam pobyl 2 týdny a jeho kolega skoro 2 měsíce. Svatební cesta se nekonala.

Následující rok se nám taky nezadařilo. Nepovedlo se nám najít dva týdny vcelku - firma, ve které pracoval manžel se rozšiřovala a organizace, kde jsem dělala já, se postupně stěhovala. Prostě dva týdny, kdy bychom měli oba dva volno, jsme v kalendáři nenašli.

Další rok jsme opět plánovali a vybrali zájezd. Těšili jsme se hrozně moc. Jenže manžel dostal zápal plic. Takže cesta znova odložena. Tentokrát nás alespoň napadlo uzavřít pojištění kvůli storno poplatkům.

Další rok jsem otěhotněla a připadalo nám to jako báječný nápad - vypravit se na svatební cestu i s bříškem. Bohužel to zase nespolupracovala Kačenka uvnitř. Návštěvy lékařů i pobyty v nemocnicích byly na denním pořádku. Svatební cesta opět odložena.

Pak se Katka narodila a my měli jasno - pojedeme i s ní a hezky si to užijeme všichni tři. Takže jsme čekali, až trošku povyroste, aby si z toho taky něco málo pamatovala. Navíc se mi moc nechtělo cestovat s malým miminkem.

Kačenka byla tříletá, když jsme měli naplánovaný náš další pokus o svatební cestu. A opět to nevyšlo. Pět dní před naším odjezdem se u Kačky objevila alergická reakce a osm dní strávila v nemocnici (kde se jí teda naštěstí moc líbilo).

Další rok jsme měli moc práce a naše vytoužená svatební cesta se měla konat letos na přelomu června a července. Všichni tři natěšení jako malé děti, všichni tři nakoupeny nové plavky, sluneční brýle, opalovací krémy (faktor alespoň 50), jenže….

Dneska ráno mě vzbudila Kačka se slovy "Mamíí, podívej, já tady mám nějakej pupínek."

Káča má citlivou pokožku a z řady věcí má alergii, takže jsem začala ještě rozespalá přemýšlet, z čeho to může mít. Tělové mléko máme pořád stejné a vždycky ho snášela, stejně tak mýdlo a pereme pořád v Lovele. Tak od čeho to je?

A Kačenka pokračovala " A tady to mám taky, a tady taky." A pak si vyhrnula košilku a ukázala mi osypané bříško i nohy. To už mě úplně probralo - sakra, to není žádná alergie, to jsou neštovice.

"Dobře, tak si běž vyčistit zuby, obleč se a HLAVNĚ SE NEŠKRÁBEJ, já zatím zavolám paní doktorce." Paní doktorka je naprosto úžasná, protože jen kvůli nám dorazila do ordinace o půl hodinky dřív, než normálně začíná. Mockrát děkuju!!! Od ní jsme se vrátili s receptem na tunu pudru a jasnými pokyny. Nejdřív jsem přemýšlela, jestli mám zavolat hned manželovi a říct mu, že zase nikam nejedeme nebo jestli mám čekat až do večera a říct mu to přímo, ne po telefonu. No, aby toho nebylo málo, během mého přemýšlení manžel dorazil domů.

"Co tady děláš?" ptám se překvapeně.

"Hele (vyhrnuje si rukáv a ukazuje mi ruku), Marcela říká, že jsou to neštovice."

Marcela je manželova asistentka a má pravdu.

Takže teď v naší ložnici leží dva sněhuláci (rozhodla jsem se je sestěhovat, než se uzdraví, aspoň se navzájem zabaví a já budu spát u Katky v pokoji) a svatební cesta opět odložena.

Před chvilkou se mě manžel s úsměvem ptal "Myslíš, že tu svatební cestu stihneme do důchodu?"

Nevím, ale pevně v to věřím. Koneckonců naděje umírá poslední.