Svatbit či nesvatbit?

Když je člověk mladý, má plno energie a ve vztazích s opačným pohlavím občas uvažuje úplně jinde položenými částmi těla než je mozek. Někdy se mu to vymstí a někdy ne.

A pak přežitíschopnější jedinci začnou přemýšlet a přestanou dělat blbosti. Některým dokonce dojde, že partner by měl představovat jistotu. Zajímaví a nekonvenční lidé jsou fajn jako přátele. Mít někoho takového doma není zas až takové terno a věřte mi, že vím, o čem mluvím. Až budete potřebovat adrenalin, běžte si skočit bungee.

Zamilovanost trvá cca první tři měsíce vztahu, hormony řádí a život je nádherný. Pak začne nastupovat stereotyp. Tak proč si nezařídit normální život s někým rozumným?

Moji pokrevní příbuzní jsou většinou slušně trhlí a rozhodně se s nimi nenudím. Možná díky tomu odjakživa toužím po klidu a taky jsem si vzala kliďase. S naší rodinou se ale snáší od začátku velmi dobře, takže mám obavy, že ho jednou strhnou. Zatím k tomu doufám nedošlo a nebo jsem si toho prostě nevšimla.

Svatba je podle mě moc pěkný způsob, jak dát partnerovi najevo, že se s ním počítá. Co na tom, že je to závazné. Koneckonců je slušná procentuální šance, že si vyberete správně a strávíte s tím člověkem zbytek života.

S někým jste měsíc a poznáte ho dokonale. S někým jste dvacet let a nevíte o něm nic. Jistota stejně neexistuje. A člověk má rozkošný zvyk litovat spíš věcí, které neudělal, než těch, které udělal. Takže hup do toho, nejsme tu na věky.