Svatba? Ano!

Teda aspon v mem pripade. S manzelem jsme spolu zacali bydlet po mesicni znamosti, o ruku mne pozadal po dvou letech a svatba byla za dalsi dva a pul roku. Ted tri a pul roku od svatby zkousime mimi. Kazdy z tech kroku prisel tak prirozene a oboustranne a to je myslim hlavni duvod proc nam to funguje. Proste jsme naladeni na stejnou vlnu. A dalsi duvod je myslim to, ze uznavame stejne hodnoty a od zacatku jsme vedeli, ze chceme deti a ze je chceme v manzelstvi. Na svatbu vzpominame moc radi, byl to krasny den, den kdy jsme si verejne dali slib. Ale ono je to hlavne o tech vsednich dnech po svatbe, ze jo?

Ja jinak moc neuznavam svatby typu "jsem v tom" tak honem, honem svatba. To je snad nejmin uprimna forma. Cely zivot bych si pak kladla otazku "vzal si me kvuli tehotenstvi nebo kvuli mne?". To uz se mi libi vic, kdyz lidi ziji na tzv psi knizku anebo jdou do svatby az pote co se potomek narodi.