Přidat názor k článku Hají

... to se osvědčilo mně. Když jdu prcka (7 měsíců) uspávat, tak mít čistou hlavu, aby mi bylo vlastně jedno, jestli usne za půl hodiny nebo za 3 hodiny. Jak jsem měla v hlavě, že ještě něco potřebuju udělat, tak bylo zle. Doba uspávání se postupně zkracovala, až asi před 2 týdny se začal budit při přendavání do jeho postýlky, tak bylo uspávání na dvakrát :-( A asi před týdnem se začal šprajcovat při pokusu o uspání v mojí posteli, tak jsme to zkusili rovnou v postýlce, a ono to jde a většinou to netrvá ani 10 minut :-)
Prostě mu začalo to přendavání vadit a na to, že večer patří do postýlky, už si zvykl. Na tom jsem trvala od začátku, stálo to trochu nervů, nenechávala jsem ho v postýlce vyřvávat, když už opravdu potřeboval "vypustit páru", tak radši u mě v posteli. Do postýlky ho přes den dávám jen na chvilku, co má náladu si tam hrát, dávám si pozor, aby z ní nebyl nepřítel. Párkrát už to jeho vztekání na moje nervy bylo moc a nechala jsem ho tam chvíli řvát a pak trvalo 2 dny, než se to srovnalo, že začal řvát v té vteřině, jak jsem ho tam položila :-(
Já si myslím, že to jak které dítě usíná a spí, nezáleží na tom, co s ním dělá jeho máma, ale prostě na jeho individualitě. Některému mimču pro to uklidnění na usnutí stačí jeho známá postýlka, nějaký ten rituálek a je spokojené. Jiné pro tu svojí jistotu prostě potřebuje u sebe mít mámu. Ale myslím, že každému miminu by ta jistota, kterou potřebuje, měla být dopřána. Mám doma docela vzteklounka, který neví co chce ;-) takže občas si pořve, když je tak přetažený, že už nic nepomáhá, ale nechat dítě vyřvat jen tak pro svoje pohodlí, dokud nerezignuje, to se mi silně příčí.