Hají

Den za dnem teče jak voda z kohoutku, který Mája stále nechává otevřený, zbytky po večeři jsou zdárně zlikvidované, koš se špinavým prádlem se opět naplnil, v knížce se posunula záložka o notný kus a čeká na další večer. Aní už konečně zavřela svou pusinku, vyčerpala svých sto denních otázek začínajících „proč“. Noční klid nalévá znovu sílu do dalšího vyčerpávajícího dne, do každodenních bitev se spánkem Bětky, sesterských šarvátek Aničky a Máji, do milionkrát opakovaného: „Vem si bačkory. Zavři dveře. Nerozhazuj to. Netahej ji.“ Některý den jsou tak sladké, milé, nádherné holčičky. Jindy bych se dobrovolně odebrala do Dobřan („Mami, co je to blázinec?“ „To poznáš, až mě tam budeš nosit buchty.“). Někdy mám sílu na regiment dětí, jindy sotva přežiju.

Když jsme si přivezli z porodnice Bětušku, byla jsem plná elánu, nadějí a předsevzetí, že ta prostě bude strašně hodná, protože já jí teda budu rozumět. Ještě mi nevychladly vzpomínky na postelové uspávání Aničky. To dítě mělo úžasnou výdrž. Lehly jsme si spolu do postele a já dělala, že taky spím. Po hodině tvrdého spánku mě probudil dloubanec do očí a zjištění, že ten, kdo by měl spát, má oči jako trnky. S Májou jsem hodinu drkotala kočárkem kolem rybníka v dešti, mrazu, než zavřela kukadla a já jí mohla zaparkovat na zahradě. Naše děti prostě mají výdrž. Já bych usnula do minuty a bez problémů, oni do dvou hodin. Nemohla jsem uvěřit tomu, že sestra dává děti do postýlky, zavře dveře a jde pryč. Žádné záchvaty vzteku, žádné uspávání, prostě nádhera. Takže problém asi nebude v tom, že mé děti jsou jiné, ale ve mně. Bětušku dám pěkně do postýlky a budu mít čas na ostatní.

A ono to fungovalo. Prvních pět měsíců. Pak nastala krize, kterou jsme zdárně překonaly svazováním do povijanu. V duchu jsem se chválila. Nahlas udělovala rady ostatním maminám. Jenže, jak se říká – nechval dne před večerem - již čtyři měsíce protknuté řevem a mojí bezmocí, vyčerpáním. Všude slýchávám o tyranizování dětí matkami, a co tyranizování matek dětmi? Ten náš tyran tyranizuje mazaně. Z hrozného tygra a ďábla se v minutě promění v andílka. Jeden večer se line její řev z jednoho konce vesnice na druhý. Vydrží to, mrška, klidně dvě hodiny. Zkusila jsem všechno možné, uspávání v náručí, v naší posteli, i v kočárku, chodím k ní v intervalech menších i větších, snažím se ji tišit, vyzbrojila jsem se odbornou literaturou, ale mé dítě je individualita. Dokonce taková, že jsem vlastně stále neodhalila, co chce. Další den, když ji s obavami v čas spánku pokládám do postýlky, jen se na mě usměje, chce dudu a v mžiku spí jako dudek. Pravděpodobně si je vědomá toho, že je i v jejím zájmu dát matce nějaký ten čas na regeneraci. Před spánkem dodržuji rituály, snažím se ji připravit na to, co bude následovat. Možná ze mě vycítí ten strach, když ji nakojím a dám do postýlky. Je nevyzpytatelná, a usilovná. Kéž by jí ta usilovnost zůstala i do budoucna. Kéž by začala bez řevu usínat. Kéž bych věděla, co vlastně mám dělat. A kéž by mi začala říkat tím krásným slovem, které vždycky všechny mámy bezpečně rozněžní. Zatím jsem pro ní „Hají“.