Přidat názor k článku Svoji dceru jsem nikdy nespatřila

Milá Nikol,
i já jsem si bohužel před sedmi lety prošla tímto zážitkem. Náš chlapeček zemřel ještě v bříšku v 39 +5. Zahlédla jsem ho těsně po porodu, vypadal klidně jako andílek. Vůbec nikdo nevěděl co se stalo, až při pitvě se zjistilo malinké zamotání pupečníku. Lékař mi řekl" to je statistika". V den pohřbu se mi spustilo mléko, i když jsem proti tomu brala prášky. Snažila jsem se průběh pohřbu popsat, ale nejde mi to ještě ani teď. Nicméně mi ten rituál moc pomohl. Necely pulrok po porodu, jsme se rozhodli pro miminko, ale ono to nešlo. Přemýšlela jsem proč a zjistila jsem, že nechci další dítě, ale jen svého Adámka, představa holčičky (kterou jsem si předtím moc přála) mě vyloženě rozčilovala. Prostě jsem na nové dítě nebyla připravená a mé tělo to pochopilo dřív než já. Tak jsem vyhledala psycholožku a ona mi pomohla můj žal zpracovat. Po dalším půl roce jsem v pohodě otěhotněla. Psycholožka mě provázela celým těhotenstvím, protože jsem byla strachem úplně ochromená a na druhou stranu vyrovnaná, věděla jsem,že jestli to má být, tak to bude. Vše dobře dopadlo a naše holčička jde příští rok do první třídy.
Žal časem poleví a naučíte se s tím žít. Hodně štěstí do dalšího života.