Svoji dceru jsem nikdy nespatřila

Dobrý den,

chtěla bych i já napsat příběh, který se nám nedávno stal. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byli jsme s přítelem nesmírně štastní, představovala jsem si, jak naší holčičku budem milovat a rozmazlovat a konečně budeme jako rodina.

I když v pátém měsíci jsem musela podstoupit amniocentézu z obavy, že naše holčička bude postižená, přesto jsem nepřestala doufat, že je vše v pořádku. Nakonec se žádný syndrom nepotvrdil a my jsme se dál těšili z našeho rostoucího bříška.

Termín porodu jsme očekávali v polovině září tohoto roku 2007 a tak už jsme měli vše připraveno. Jednoho večera den před mými narozeninami jsem dostala zimnici, lehla jsem si, ale po hodině se mi udělalo líp. Tak jsme to s přítelem nějak neřešili, ráno když jsem se probudila, cítila jsem podivný křeče a tak jsem šla na záchod, kde jsem zjistila, že málo krvácím, ihned jsem probudila přítele s tím, že jedeme do nemocnice, mezitím, než jsme přijeli, se mi začaly objevovat kontrakce, byla to strašná bolest, ale věděla jsem, že mi určitě pomůžou, že se nic neděje. Když mě vyšetřil doktor, konstatoval, že se začínám otvírat a že miminko chce na svět, jelikož jsem byla ve 34. týdnu, tak jsem dostala léky pro zastavení kontrakcí, aby mé miminko ještě chvilku bylo u mě v bříšku! Po všech těch vyšetřeních a kapačkách mi bylo už celkem líp - ležela jsem na pokoji a čekala, co se bude dít, asi po hodině jsem si nechala zavolat sestru s tím, že necítím žádný pohyby.

Ihned mě vzali na ultrazvuk a zjistili, že miminku se u mě nedaří dobře a musí jít ihned ven, přepravili mě na porodní sál a připravili k císařskému porodu s tím, že na nic nemůžeme čekat. Bála jsem se o své miminko, ale doktoři nás ujištovali, že bude líp a že za chvilku tatínek uvidí svoji holčičku. Velký šok ale přišel, když jsem se probudila z narkózy a lékař mi oznámil, že moji holčičku už nešlo zachránit. Nechápala jsem, co se stalo, proč se to stalo právě nám, když nás pořád ujištovali, že naše holčička je v pořádku. Utišujeme se s přítelem tím, že byla nemocná a nevydržela tan nápor toho všeho a že teď jí je určitě líp! Za chviličku bude mít pohřeb a já si vůbec nedokážu představit to, že tady s námi nebude, cítím se strašně prázdná a zničená, o obavách z dalšího těhotenství ani nemluvě! Teď už nám nic nezbývá, jen držet spolu a doufat, že brzy bude líp a my se začnem zase smát! Čekáme na výsledky pitvy, abychom zabránili případně stejným chybám v těhotenství! Moje rada pro všechny je taková: COKOLIV VÁS BUDE BOLET, JDĚTE ZA SVÝM DOKTOREM, AŤ ZKONTROLUJE VÁS I MIMINKO, aby se vám nestalo to, co mně!

Pro mě to totiž budou od teďka ty nejhorší mé narozeniny na světě a místo, abych slavila své narozeniny, budu chvilkou ticha uctívat úmrtí mojí holčičky, kterou jsem nikdy nespatřila a nemohla ji obejmout! Dne 30.08.2007 pro nás bude nejsmutnějším dnem našeho života!