Taky to znám

Ahoj Nikol,
to co si prožila teď, já prožila v roce 2003. Když jsem byla v sedmém měsíci zemřela mi maminka, v osmém babička, ale já si říkala to zvládnu, už kvůli maličký. V 41.týdnu jsem měla pocit, že je něco špatně. Měla nadvakrát otočenou pupeční šňůru kolem krčku a už bylo na všechno pozdě. 3 měsíče jsem odmítala mluvit s cizími lidmi. Každý měsíc jsem pak byla zklamaná, že to zase nevyšlo. Po roce a půl jsme se obrátili na asistovanou reprodukci, doporučili mi inseminaci, protože jinak jsme byli s manželem v pořádku. Byla to jedna laparoskopie a sto injekcí. První inseminace nevyšla, druhá byla úspěšná.
V patnáctém týdnu mi pak řekli, je nám líto, musíte na potrat, plod odumřel.
Po čtyřech měsících jsem se rozhodla, že podstoupím umělé oplodnění a začala si vyřizovat vyšetření. Během vyšetření zjistili, že jsem těhotná. Museli jsem i na vyšetření plodové vody. Teď jsem ve 34.týdnu a zatím je všechno v pořádku. Po pravdě, snažím se nešílet z každé maličkosti, ale někdy si nemůžu pomoct. Nevím jaký jsi bojovník ty, ale přesto ti budu držet palce, aby si to nevzdala a bojovala si. Vím, že to není vždycky jednoduché, ale tak to je. Měj se. Leny