Ahoj Nikol

Ahoj Nikol,je mi to moc líto,také bych ráda napsala něco povzbuzujícího,ale nějak mi to nejde.Brečím tady jako želva a po přečtení všech reakcí vidím jak život dokáže být strašně krutý.V porovnání s Tebou se mě nestalo tak moc krutého,ale pro mě to v té době byla také rána.Vytrvej,vím že teď to strašně bolí,ale čas vše otupí.V roce 2001 jsem ve 12týdnu potratila.Bohužel po třech měsících jsem znovu otěhotněla a opět ve 12tt následoval potrat.Po roce trápení,kdy mi přicházela menstruace jen po injekcích jsem se dostala k jiné doktorce(dnes ji děkuji za dvě děti),která udělala laparoskopii,zjistila že až na nedorostlou sliznici po špatně provedené kyretáži po potratu jsem úplně v pořádku,že můžu prakticky hned otěhotnět.Podařilo se nám brzy a já se konečně začla těšit na miminko.Do 16 týdne jsem dostávala injekce Neolutinu a těhotenství probíhalo až do sedmého měsíce v pořádku.Poté mi nařidili až do konce těhotenství ležet,protože jsem se začala otvírat.Tu hrůzu nikomu nepřeji,měla jsem hrozný strach o miminko.Nakonec mi museli porod vyvolávat,ale šlo to hrozně rychle.Malá měla omotanou Šňůru nadvakrát a tak to nakonec dopadlo tak,že ji u porodu zlomili klíční kost a museli ji doslova ze mě vyrvat.Byla to hrůza.Moc jsem se bála o tu naši holčičku,aby to všechno přežila.V porodnici jsem přestala spát,hrůzou jsem pořád kontrolovala malou jestli dýchá.Následkem těžkého porodu měla velmi silnou žloutenku.V porodnici se se mnou nikdo nebavil,jen říkali jestli bude vůbec v pořádku.Já jsem jen brečela a brečela.Po návratu domů jsme museli cvičit Vojtovu metodu.Naštěstí jen 2 měsíce.Pro mě to byly nejhorší 2 měsíce v životě.Nejen že jsem nemohla spát,ale už jsem skoro nejedla a odmítala vstát vůbec z postele.I vyčistit zuby byl pro mě nadlidský výkon.O dcerku jsem se starala až moc úzkostlivě ale měla jsem pocit že to nezvládnu,že už nemám sílu.Nakonec jsem po dvouch měsících vyhledala psychiatra,protože jsem měla velké deprese.Myslela jsem si že je to šestinedělí,pak to přejde,ale když už jsem začala uvažovat o sebevraždě,že mi už nic nemůže pomoci,bylo mi jasné že to není normální stav.Ještě štěstí,že mám tak skvělého manžela,který mi se vším pomáhal,nevím jak by to se mnou dopadlo.Půl roku jsem brala prášky a vše se nakonec spravilo,sice jsem musela přestat kojit,ale dnes se na to dívám tak,že něco špatný je vždycky pro něco dobrý a že vždycky zase musí vyjít sluníčko.V té době jsem si sáhla až na dno a jsem šťastná že jsem se dokázala odrazit.Byla jsem i u léčitele,ten mi řekl že ještě budu mít jednou chlapečka.Vůbec jsem mu nevěřila a v tý době jsem žádný jiný dítě už nechtěla.Po tý hrůze jsem měla pocit,že nemám sílu se starat i o naši malou natož ještě odalší děti.Po půl roce trápení se vše obrátilo,hlava začla zase normálně myslet a já jsem si začala naplno užívat mateřství a zahrnovalajsem tu naši malou osůbku snad ještě větší láskou,protože jsem měla pocit že musím honem dohonit to co mi vzala deprese.V roce 2005 jsem otěhotněla,všechno probíhalo v pořádku.V květnu 2006 se nám narodil císařským řezem krásný zdravý chlapeček a já jsem prožila tak nádherné šestinedělí ojakém se mi ani nesnilo.Určitě to byla odměna za to šestinedělí u naší holčičky.Zapomněla jsem ještě napsat,že naše holčička,o který se v porodnici vyjadřovali všelijak je veliká bojovnice,protože všechno vydržela i to 2měsíční cvičení a je zdravá,krásná a moc chytrá a nikdy by nikoho nenapadlo co všechno po porodu musela vydržet.Tímto zdravím všechny maminky,co teď třeba prožívají také hrozné období.Vytrvejte,určitě bude líp a odměnou Vám jsou rozesmáté tvářičky vašich malých sluníček.Nikol uvidíte že se také jednou dočkáte svého miminka a že nám všem o tom napíšete.Omlouvám se moc za román,ale ještě jsem to nikdy nikam nenapsala,držela jsem to celé roky v sobě,tak jsem se také potřebovala někde svěřit.