Vím

přesně, co teď prožíváte. Já sama jsem si tím prošla v roce 2000. Na rozdíl od Vás, jsem malého alespoň viděla a pohladila si ho. Nechtěli, ale vynutila jsem si to! Ještě pořád to bolí a bude bolet dál, ale nejhorší dobu jsem už překonala a na děti se už můžu alespoň podívat. Taky bylo všechno do poslední chvíle v pořádku a byl to kluk jako buk. Asi to tak mělo být. Nevěřím na náhody, všechno je tak jak má být a i když je to moc těžké a někdy úplně nejtěžší. Sama se teď beru jako těžkou životní zkoušku a snažím se se ctí ji překonávat. Není to vůbec lehké, ale věřte, časem bude trochu líp a budete jen vzpomínat na krásné chvíle v těhotenství, kdy jste byla šťastná. Neuzavírejte se před světem a blízkými, protože oni Vám hodně můžou pomoct. Ale vnitřně se musíte se vším porvat sama. Moc Vám držím palce, aby se Vám to brzy podařilo.