Přidat názor k článku Svoji dceru jsem nikdy nespatřila

Když jsem četla tvůj příběh připadala jsem si jako kdybych četla svůj život. Jen s tím rozdílem,že moje malá Anička vydržela v mém bříšku celých 39 týdnů, až teprve týden před porodem přestala kopat. Větší bolest jsem v životě nezažila a nepřála bych jí ani největšímu nepříteli. Tohle všechno se mi stalo 4.12 2005 a do dnešního dne jsem nebyla schopná svou holčičku pochovat.Ale už jsem snad natolik silná,že ted v září jí konečně pustím do nebíčka. Tu sílu jsem nečerpala ve svém synovi , který se mi narodil přesně rok po Aničce.Chci jen aby jsi věděla,že opravdu v tom nejsi sama a všechno přebolí,ikdyž tahle bolest bude věčná,ale zmírní jí nový tvoreček. Budou to nejhorší měsíce tvého života,ale stojí to za to.Proto se neboj a jdi do toho .Nebudeš litovat. Vždycky když se podívám na Davídka,pomyslím si co asi dělá Anička a vím že už se má jen a jen dobře a já se už nemůžu trápit , ale musím všechnu svou lásku věnovat Davídkovi. Proto ti držím palečky,aby jsi to všechno zvládla a přeju ti moc a moc stěstíčka. Zvládneš to uvidíš budu na tebe myslet