Přidat názor k článku Aupair - ano, či ne?

Hezky napsáno a souhlasím.
Nejhůř se opravdu vychovávají cizí děti. Model většiny rodin, co si berou au-pair je totiž takový, že rodiče makají na kariéře (obvykle mají i vyšší příjmy, jinak by si au-pair nemohli vůbec dovolit), tudíž doma moc času netráví, dětem se moc nevěnují a výchova jde tak trochu mimo ně. Ty rodiče mohou mít a často mají určitou představu o tom, jak by to jejich dítě mělo být vychováváno, ale ta představa se může hodně bít s realitou a už vůbec se nemusí shodovat se stylem, jakým by dotyčná au-pair dítě ráda vychovávala, nebo jak by vychovávala své dítě. Navíc každý jsme jiný a to, co dítě třeba snese ode mě nemusí snést od jiného. To samé platí o tom, co si ke mně dovolí, v čem poslechne, atd atd. A přesně jak jsi napsala, jestli ta chůva nemá v rodičích "morální oporu", dítě to velmi rychle vycítí. A to je pak, s ohledem na všechny okolnosti (odloučení od domova, pobyt s cizími lidmi v cizí zemi, škola, zápřah v domácnosti) psycho nejen pro 18 ĺetou holku, ale i pro mě, které je skoro o deset let víc.
Já jsem třeba pro fyzické tresty (kam počítám i tu vodu), samozřejmě v rozumné míře a spíše jen jako ten krajní prostředek. Takže asi bych jako au-pair v zemích, kde se na dítě člověk nemůže ani křivě podívat, ani neuspěla. Navíc děti mi zvlášť v tom věku moc neříkaly. Byla jsem si toho vědoma, a proto jsem se do toho nikdy nepouštěla. Jednou jsem dělala vedoucí na táboře. Fyzické tresty jsem párkrát použila. Bylo to v případě, kdy jeden chlapeček odmítal slézt ze střechy i po několikeré výzvě. Vzteky a strachem jsem byla bez sebe. Je zajímavé, že si nikdy nestěžoval. Věděl, že si na něm neléčím své komplexy, že jsem měla spravedlivý důvod být naštvaná a že byl spravedlivě potrestán. A kdyby mi přeci jen jeho rodiče něco řekli, odpověděla bych jim, že si svého nevychovaného spratka měli nechat doma, že by ho ušetřili bití a mě by ušetřili nervy.