Aupair - ano, či ne?

Je to už nějaký rok, každopádně měla jsem čerstvě po maturitě na zdrávce s jasným pocitem, že zdravotní sestra ze mě nikdy nebude, a chtělo se mi odjet, ujet nebo spíš dokázat všem, že už jsem velká holka, a že se o sebe dokážu plně postarat. Během tří týdnů mi agentura našla rodinu v Londýně. Dvě holčičky 2 a 5 let - teď už to musí být puberťačky. Matka za prací odjížděla a otec byl doma. Byli to Indové. První týden jsem se jenom rozkoukávala, měla jsem štěstí, že jsem uměla docela slušně anglicky ze školy, takže v komunikaci nebyl žádný problém. Ovšem později jsem si začala všímat různých malých nesrovnalostí. Měla jsem mít pracovní dobu 35-40 hodin týdně. Během měsíce jsem začala dělat dvanáct hodin denně, včetně minimálně jednoho baby sittingu týdně a volno jsem měla pouze v neděli a dna dny v týdnu dvě hodiny školu. V domě jsem dělala prakticky všechno - ráno jsem budila starší holku do školy. Hrozně špatně vstávala, vždycky brečela, hádala se, někdy mě pokousala, jindy poškrábala. Dala jsem jí snídani a odvedla ji do školy. Mezitím se vzbudila ta mladší a rodiče odešli po svých. S tou jsem chodila třikrát týdně do takových jeslí, kde byly maminy s batolatama a různě si hrály atd… než skončila té starší škola, tak jsem v průběhu týdne prala, žehlila (někdy i osm praček týdně, většinou na sebe nevezmou nic dvakrát, ani pyžamo), vysávala (těžký vysavač, velký dům, stálo mě to asi tři distorze krčního obratle, zpevněný krční límec jsem naštěstí měla sebou, takže jsem to přes doktory neřešila), starala se o kuchyň, vařila obědy, hrála si s dětmi, atd… Paní domácí pouze každý večer uvařila večeři. Během pár týdnů jsem dospěla k nezvratnému rozhodnutí, že ze mě domácí puťka nikdy nebude a doteď se nedokážu podívat na žehličku bez zjevného odporu :).

Co se týče dětí, tak mladší holčička, která měla v době mého příjezdu dva roky, používala celodenně pleny. Snažila jsem se ji naučit na nočník, ale po několika pokusech a řevu mi její maminka vždy řekla ať ji nechám, že je ještě na nočník malá a že to nevadí, že má plínky (nikdy jsem ji neviděla, že by vyměnila pos… plínku). Také neuměla dát dohromady jediné kloudné slovo. Byla jsem už v té rodině asi čtvrtá česká au-pair, takže slovníček té malé byl smíchaný z částí slov anglických, českých a hindských. Měla taky některá svá specifická slova. U starší, pětileté, vznikla narozením sourozence určitá regrese a začala se v noci pomočovat. Matka jí dávala plínky, na můj apel, aby ji v noci budila na záchod, opáčila, že se potřebuje vyspat. Až když ji upozornila dětská lékařka, že se jedná o vážný stav, začala ji v noci budit a malá se do dvou týdnů přestala úplně pomočovat. Obě děti byly velmi rozmazlené, vše si vymiňovaly křikem a pláčem, můžu s klidem napsat, že jsem na ně aplikovala i některé tělesné tresty - studená voda do obličeje, to mi poradila teď už nebožka babička -učitelka v mateřské škole, a když už jsem z nich měla nervy nadranc, tak jsem je zatahala za vlasy a neskutečně sprostě jsem při tom nadávala - česky. Vím, že by se to nemělo, ale v té chvíli mi to bylo úplně fuk. Postupem času se na mě nahrnuly další a další povinnosti - čistit sporák, umývat popelnice, chodit pro mléko. A také celodenní stálý kontakt s dětmi, které jsem neuměla nebo nedokázala zabavit tak, aby byl klid, se na mně začal podepisovat. Stále jsem něco pojídala, za 5 měsíců jsem přibrala deset kilo, což při původních padesáti vypadalo úplně zrůdně, začaly se mi třepat ruce (to mi zůstalo) a taky jsem upadala do jakoby depresí, prostě chtěla jsem domů, k mamince…. Po několika probrečených telefonátech a konzultacích s rodinou, agenturou, mojí rodinou, jsem se rozhodla, že odjedu domů. Rodině jsem oznámila konečný verdikt, ale to jsem asi neměla dělat naráz, protože otec rodiny začal být nepříjemný, agresivní a prohlásil, že musím počkat, dokud za mě nenajdou náhradu. Já jsem souhlasila s tím, že nepsaný zákon je, že má na náhradu týden a já chci za týden odjet. Měla jsem nachystané jízdenky na autobus a pas na stole, protože jsem si chtěla objednat místenku zpátky, ale on mi se slovy "budeš tady tak dlouho, jak bude potřeba", sebral i pas i jízdenky. Neměla jsem peníze (dlužil mi za dva týdny) ani přístup k telefonu (byl zakódovaný), mobily ještě tak moc nebyly. Nepřeju nikomu ten pocit nejistoty, kdy nevíte, co se stane, kdy a jak. Zůstala jsem tam navíc celkem dvacet jedna dní, takže dohromady necelých sedm měsíců, doteď si to pamatuju :) i když už je to skoro deset let. Nakonec jsem zdárně odcestovala, i s výplatou, ale trošku poznamenaná s pocitem nevěřit moc lidem a s tím, že je mi doma asi nejlíp :). Na děti jsem nezanevřela, v současné době pracuji jako vychovatelka v dětském domově a práce mě velmi baví a naplňuje. Ale přece jen mívám sem tam sny, že jsem zpět, nemůžu domů, atd…

Ať si každý z mého příběhu vezme cokoliv, neříkám, že já jsem byla úplně ideální Au-pair a v žádném případě tuto práci nechci nikomu znechutit. Je to určitě výborná příležitost, jak si nejenom zdokonalit jazyk, ale poznat nové lidi, věci, země a taky dokázat si, zda jsem schopná se o sebe sama postarat... Prostě každá bývalá Au-pair máme jiný příběh :)