Re: no teda

Jsem stejně hysterická v prosazování nebití dětí jako jiní stejným způsobem tvrdí, že bití dětí je norma, protože to jinak nejde. Diskuze se rozpoutala proto, že autorka článku přiznala, že děti tahala za vlasy a odmítala připustit, že tohle opravdu neměla, i když ty děti byly podle ní velmi rozmazlené. Pokud by totiž napsala něco ve stylu - chybovala jsem, neudržela jsem se, bylo to špatné - tak OK, ale pokud někteří povyšují její chybu na právo uhodit, protože co s rozmazlenci, tak to je jiná. Stejné je to s autorkou příspěvku o svém fungování na táboře jako vedoucí. Tam je to stejné. Takže pro tebe znovu - pokud někdo v zoufalství a stresu třepne SVÉ dítě a uzná to jako chybu, fajn, to jsem schopná pochopit, ale pokud někdo používá fyz. tresty jako výchovný prostředek. Tak to je jiná. Tady jsem opravdu nekompromisní. A pokud by někdo bil mé vlastní děti, tak to pak budu i mírně hysterická. A naštěstí - to už zákonem postižitelné je, narozdíl od bití vlastních dětí /bohužel/. A úplně mi vstávají vlasy na hlavě, když čtu, že je lepší pár facek /od rodiče, učitele / než cokoli jiného. Nechat se ponižovat fackováním a bitím? Zčásti mi to připadá jako na vojně - mazáci dělali "zobákům" přesně to, co zažili jako "zobáci" sami. Někdy se musím pousmát nad naivitou maminek malých dětí, jak mají kolikrát jasno, co a jak. Jenže když děti dorůstají, je to všechno jinak. Ale naštěstí, tyto maminky se učí zkušenostmi, protože jak lehce třepneš tříleté dítě, tak lehce to neprojde u třináctiletého. A kapitola sama pro sebe jsou děti zletilé, to mi věř. Jsou velmi kritické a nekompromisní. A že by Ti ve stresu ulítla na takové dítě ruka? Tak na to rovnou zapomeň. Ne, že bych někdy neměla cukání, jenže to neudělám, protože FACKA NENÍ ARGUMENT, a to mohu být ve stresu jak chci. A tyhle děti jsou mnohem tvrdohlavější a rafinovanější, než ty malé, takže nápor na nervy je obrovský. Abys mě nenapadla, že tu mluvím jak o válce mezi dětmi a rodiči. To ne, to je prostě život. Oni něco chtějí a chtějí to za každou cenu, kompromisy jim moc neříkají. Je na rodičích, aby je usměrnili, ale bitím to rozhodně nepůjde, tady jde o využití všech předchozích zkušeností a přesvědčování a doufat, že snad pomůže dosavadní výchova. Jenže někdy si člověk prostě neví rady. Nevím, jak by ses tvářila, kdyby ti tvůj pubertální syn vlepil facku, protože jsi překročila jeho hranice a on to prostě neustál a vypěnil. Navíc by ti jistě připomenul, že ty z facky jemu taky neděláš problém, tak o co jde. Soráč. Myslím, že pak bys přehodnotila své postupy.