jak to vidím já

Ahoj,
Jako vychovatelka dětí jsem pracovala v Švýcarsku před neuvěřitelnými 16 lety. Bylo mi čerstvých 18 let a původně to měla být jen pomoc po dobu prázdnin. Na starost jsem dostala 3 děti ve věku 3,2 roky a to nejmenší mělo 2 měsíce. Po vzájemné dohodě jsem zde zůstala 2 roky, a i když jsme nikdy mezi sebou neměli žádnou smlouvu, určitá pravidla se respektovala.
S dětmi jsem byla celý den sama doma, tudíž to co učí rodiče, zůstalo na mně. Nebylo to jednoduché, rodina byla česko-švýcarská. S maminku jsem mluvila česky a s tatínkem anglicky, postupně jsem plynule přešla na němčinu. Děti se naučily, v době kdy jsem zde byla, určitému řádu, který tady do té doby chyběl. Bylo to také tak, že v době mého příjezdu nosil plenky i ten nejstarší a to ještě přibližně do 4 let.Odnaučila jsem ho to sama, když jsem s nimi byla doma na prázdninách, vzala jsem si je i k sobě, když jsem si měla užívat volno.Ale tak moc jsem si na ně zvykla, že jsem zkrátka chtěla alespoň týden ještě prožít společně u nás. Nejmladšího jsem prakticky vypiplala a musím říct, že když jsem se loučila, bylo to neskutečně bolestné a složité loučení jak ze strany mé, tak strany rodiny. V průběhu těch 2 let jsem prožila jedny z nejhezčích dovolených, na které jsem jezdila s rodinou a naučila se lyžovat a získala svoji první lyžařskou výbavu. S rodinou jsem byla a stále jsem v kontaktu, i když jsem již dávno vdaná a mám svoji rodinu. Prostřední holčička jen těžko přijímala mého muže, doslova mi řekla, že nyní už je nebudu mít tolik ráda, když budu mít svoje miminko.Tenkrát jsem až brečela, nikdy bych nevěřila, že mohu milovat tak moc „cizí“ děti a ony mě.
Dneska jsou to již téměř dospělí jedinci a tolik se nestýkáme, přesto stále o nich přemýšlím a trápím se i jejich starostmi. Rodina se přestěhovala do Čech a paradoxně se již tolik nevídáme, jako předtím, když jsme se navštěvovali buď oni zde nebo my tam. Jejich prarodiče, kteří stále žijí ve Švýcarsku, jsou jedni z nejskvělejších lidí, které jsem ve svém životě potkala a už stále budou mít místo v mém srdci.
Nemyslím si, že jsem vždy zvládla vše na jedničku s hvězdičkou, ale chybami se člověk učí a my se učili navzájem. Pro mě osobně to byla obrovská škola života, ze kterou jsem moc vděčná.