Re: no teda

Adelko, není mi při tomto postoji líto těch, kteří jsou "proti mně", jak píšeš. Je mi líto těch, kteří si myslí, že bez bití to prostě nejde a nechtěla jsem to tak napsat, ale je mi líto těch bitých dětí. Směšuješ 2 věci a musím uznat, jsi dobrý demagog. Ale pokud uznávám bití jako výchovný prostředek, tak asi není třeba nějaké omluvy - dítě překročilo hranice, tady má trest, dobře ví, za co, tak jakýpak copak. Pokud ovšem bití neuznávám jako výchovný prostředek a stane se mi, že ujedu, tak je myslím logické, že to beru jako své selhání, které samozřejmě nechci opakovat, ale dítěti se omluvím a vysvětlím. Není nutné se trápit nějakými dlouhými výčitkami, protože dítě ví, že sice něco provedlo, ale rodič selhal. Dítě ví, že dospělí jsou chybující a je schopno odpustit a žádné citové trauma se nekoná. Stejně tak rodič odpouští svým dětem, protože je miluje a ví, že děti jsou děti a mají právo na chyby a navíc, dětem chybí zkušenost. Pokud udělám chybu, kdykoli, snažím se z ní poučit, aby se neopakovala. To, že rodič dítě pleskne, je chyba a je třeba ji napravit. Prvopočátek je vědomí, že to byla chyba, pak následuje omluva a nakonec poučení, aby rodič znovu nechyboval. Dítě taky prožívá stres, vztek, bezmoc, ale odmala ho učíme, že si tyto pocity nesmí vybíjet na druhých a najednou rodič, jeho nejbližší člověk, to dělá běžně a nic se neděje. Nemyslíš, že to je pro děti matoucí chování? Člověk je tvor chybující, ale už dopředu hlásit, že když dítě mě rozčílí, tak ho plácnu a basta. To je to, co mi vadí, krom jiného. To není úlet, to je plán.