Přidat názor k článku Jak jsme se omylem ocitli v hotelu místo v nemocnici

A ta hrůza je o to větší, že podle mých zkušeností existuje dost dětí, které jsou podobně v nemocnicích hospitalizovány dlouhodobě. Nevím, jestli zrovna na infekčním oddělení, ale zažila jsem na dětské chirurgii několik dětí, které měly vrozené vážnější postižení a byly svými matkami doslova v nemocnici odloženy. :-( Neznají ze světa víc, než ty čtyři stěny svého pokoje a nemocniční chodbu, maminku nebo jakoukoli jinou spřízněnou duši jim suplují sestry (pokud jsou takové, jako ty zmíněné v předchozím příspěvku, až mě z toho mrazí).

Dodneška si pamatuju chlapečka, který takto ležel ve vedlejším pokoji kojeneckého oddělení nemocnice Ke Karlovu, kde jsem byla se synem. Bylo mu přes dva roky, ale vypadal na polovinu, neuměl chodit (ne, že by byl natolik postižený, ale jak se to měl naučit, neustále zavřený v postýlce) a celé dny trávil koukáním na pohádky (dokola ty stejné) v televizi. :-( Sestřičky si ho občas braly k sobě, snažily se mu věnovat, ale moc to nešlo, při tom, jak byly jinak vytížené. Rodiče jsem tam za celou dobu naší hospitalizace (týden) neviděla, jednou prý telefonoval otec a ptal se na malého.

Chtělo se mi při pohledu na něj brečet. Myslím, že tohle je regulerní týrání dětí, za tohle by ti rodiče měli trpět trest. Obvykle nepřeju lidem nic zlého, ale rodičům takového dítěte bych moc a moc přála, aby se jim to vrátilo...