Přidat názor k článku Jak zápasím s poporodní depresí

Ahoj, vzali jsme se letos v červnu po desetiletém vztahu.Od listopadu loňského roku jsme se pokoušeli o miminko.Moc jsme se na to oba těšili.Když jsem se na začátku září dozvěděla,že jsem v 5 týdnu těhotenství, bylo to bezva.Manžel se mi věnoval a byl milý.Pomáhal mi, a přestože jsme byli zvyklí oba docela společensky a aktivně žít, nikam nechodil. Uběhl měsíc a už ho to asi omrzelo.Jednou za týden si chce zajít na pivo.Je mi jasné,že ho nemůžu držet doma a ani to nechci.Jen ho vždy prosím,ať se vrátí brzy a neponocuje. Moc mě mrzí, že to nedokáže pochopit a bere to jako omezování. Mám pocit, že už by měl být zodpovědnější a přestat si takhle vyhazovat z kopýtka.Vždyť já jsem taky musela svůj styl života v těhotenství přizpůsobit a nebylo to pro mě vůbec lehké.Chci, aby ho to táhlo domů a ne,abych ho k tomu nutila.Pochopím posezení s u tří piv a ve 12 doma,ale když se vrací ve tři ráno a řekne mi,že se stavil na diskotéce,docela mě to mrzí.Mám pocit, že si pořád musí něco dokazovat, místo toho,aby se chytal na to, že se bude věnovat rodině.Myslíte, že to mám tolerovat? Je chyba ve mně? Jsem příliš upjatá a zbytečně moc přemýšlím nad hloupostma? Po zkušenosti z rodiny a od přátel vím, že to tak prostě chlapi mají a ženský si to musí vytrpět. Víte myslím,že se na to miminko těší, každý večer si mi lehne na bříško a mluví s ním, ale zdá se mi, že je zatím jen hrdý otec, všude se chlubí, ale nic moc proto nedělá. Díky za odpověď Verča