Na své nekojené dítě jsem si taky po porodu musela zvykat. Nemyslím, že je to nenormální. Prostě mi do života vpadl "cizí" člověk, který byl na mě plně závislý a ještě se všechno kolem něj muselo točit a jemu přizpůsobit. To, že jsem nebyla schopná kojit byla zčásti moje chyba, ale z velké části chyba okolí. V porodnici veškerá podpora kojení žádná a halvně aby dítě přibíralo. když ne po kojení, tak šup flač´šku. K tomu můj pocit viny, že nedokážu tak jednoduchou věc jako je kojení a strach, aby moje dítě netrpělo hlady.
Dneska už bych se tak snadno nevzdala, ale tenkrát jsem nevydržela.
Přesto ty chvilky krmení, i když bylo z láhve, byly chvíle intimní a láskyplné. V náručí voňavé miminko, klid, blízkost. Mluvila jsem na ní, zpívala, mazlila se. Dneska už si na nějaké krmení vůbec nepamatuje, ale ten pocit blízkosti přetrvává.
Jinak ale souhlasím, že je kojení zbytečně medializováno a někdy to vypadá, jako by kojení bylo samospasitené.
Předchozí