Ahojky,
řeším úplně to stejné. U první dcery jsem si kojení vybojovala, bohužel na úkor 4 měsíců depresí, pláče, neustálého chození k doktorce, převažování atd...Co se týče vztahu k malé, ten se právě díky kojení začal vytvářet až po těch zhruba třech nejhorších měsících.Maruška měla totiž koliku, takže jíst chtěla, já měla mlíko, přesto se odtrhávala u pití i po něm plakala, jedla po malých dávkách a často...No byl to opravdu horor. O tvrdých prsou, teplotách k 39 - snad ani nebudu mluvit. To vše po císaři.
Teď čekám druhé miminko a psychicky se připravuji na to, že kdybych měla projít tím stejným kojit prostě nebudu. Svoji první dceru jsem nakonec kojila plně 7 měsíců, pak ještě do 11 měsíců, ale hlavní pocit, který mi z toho zbyl je lítost, že jsem první měsíce jejího života protrpěla v depresích místo v radosti nad miminkem. Ve svém okolí mám spíš kojené děti a od 2 měsíců jsou to děti různě nemocné ať už jde o rýmy nebo o vážnější věci.Má kamarádka kojila své děti velmi dlouho a obě holčičky jsou alergici....No nevím...Pokud spokojená maminka spokojeně kojí není důvod nekojit, pokud to ale nejde...prsa bychom si kvůli tomu trhat nemusely :)
Hodně štěstí všem.
Dáša a Maruška
Předchozí