Pořád mám pocit, že nějak nejsme schopny od sebe rozlišit dva zásadně rozličné postoje. První: kojit chci, ale ze strany mé (matky) nebo dítěte je problém, takže nekojím a druhý: kojit nebubu, protože opět z určitých důvodů nechci. Naprosto rozumím a souhlasím s tím, že kydž to nejde, nedá se nic dělat. Já to měla s kojením obou dětí poměrně snadné a obdivuju matky, které se s potížemi rozkojí nebo to alespoň nějakou dobu zkouší. Když mi ale známá řekne, že první dítě nekojila, aby se jí nezkazila prsa, a u druhého to plánuje stejně, nechápu to. Vím, že se mě to nejak nedotýká, jen tomu nerozumím...
Předchozí