Přidat názor k článku Jak se stát rodiči

My jsme si podávali žádost o adopci v roce 1999. Měli jsme docela smůlu na sociální pracovnici, která nám nebyla schopna za 2 roky podat jakoukoliv informaci. Naše čekání tak bylo o něco těžší, protože jsme opravdu netušili, co bude. Pokud jsme sociální pracovnici kontaktovali, tak jsme se dozvěděli, že "musíme být trpěliví".

Nakonec jsme si v červnu 2001 z KÚ přivezli desetiměsíčního klučinu, to už platil nový zákon a my naštěstí dostali novou sociální pracovnici. Před příchodem dítěte do rodiny měla proběhnout příprava, ale nestihli jsme to. V květnu 2003 jsme si přivezli tříměsíční holčičku. Na úřadě nám říkali, že bez přípravy dítě nedostaneme. A dostali. Nakonec jsme přípravu absolvovali, když holčičce bylo 8 měsíců. Připadalo nám to jako zbytečné, ale podřídili jsme se. Naše příprava probíhala v Brně a vedlo ji občanské sdružení Trialog. Bylo to naprosto fajn. Spoustu věcí jsme už měli zažitých, přesto to pro nás byl přínos. Setkali jsme se s lidmi z praxe - lékařka z KÚ, úřednice, která o přidělených dětech rozhoduje, mladý muž, který prošel NRP. Velmi jsme litovali, že jsme přípravou neprošli při čekání na první dítě, protože bychom si ušetřili spoustu nervů a omylů, kterých jsme se z nevědomosti dopustili. Navíc jsme získali kontakt na odborníky, na něž se můžeme v případě potřeby obrátit. (A už jsme díky nim např. odolali nátlaku jedné paní soudkyně). Nejhezčím přínosem této přípravy je parta adoptivních rodin, s nimiž se pravidelně 1 - 2x do roka scházíme. Já si prostě myslím, že příprava má cenu.