Jak se stát rodiči

Povinnou přípravu na rodičovství u nás zabezpečují krajský úřad nebo pověřené osoby. Pořádá se podle potřeby, průměrně jednou do roka. Podle zákona by měla trvat 35 až 70 hodin, což ale podle psychologů není mnoho. Stihne se tak probrat jen to podstatné. Některé kraje ji pojaly jako soubor přednášek, kdy se žadatelé od odborníků dozvídají informace o odlišnostech a úskalích náhradní rodiny. V obsahu nechybí povídání o systému náhradní rodinné péče, dále základy vývojové a sociální psychologie a pedagogiky. Probírají se také citlivé otázky ohledně psychické deprivace dětí, kontaktu s biologickými rodiči či téma dědičnosti versus prostředí. Některé kraje k těmto kurzům přidaly i besedy se zkušenými pěstouny. Další kraje šly ještě dále a v rámci přípravy jezdí žadatelé na víkendový pobyt třeba s pěstounskými rodinami. Na nich získávají reálnější pohled na náhradní rodičovství, popřípadě mohou upravit své možné idealizované očekávání spojené s příchodem dítěte.

Nezaplatitelná zkušenost

„S manželem žádáme o adopci,“ vykládá paní Eva H., která vlastní dítě mít nemůže. „O povinné přípravě jsme věděli, máme toho docela dost načteno, takže nás pozvání na ni nepřekvapilo. Jeli jsme na víkendový pobyt společně s pěstouny,“ popisuje. Byly tam tři pěstounské rodiny, celkem asi patnáct dětí. Žadatelů přijelo dvacet, tedy deset párů. Pěstounské rodiny měly přes den svůj vlastní program, hrály nějakou hru, zatímco pro žadatele byly nachystány přednášky. „Něco z vývojové psychologie. Pak byl společný program a také beseda, které se zúčastnily i starší pěstounské děti. Je zvláštní číst v knihách o psychické deprivaci, o tom, jak jsou kvůli ní některé děti opožděny ve vývoji, a pak s těmito dětmi mluvit z očí do očí. S nimi i s jejich rodiči. Nás, jako budoucí adoptivní rodiče, to nejspíš v takové míře nečeká, ale přiznám se, že až na těch pobytech jsme si s manželem začali plně uvědomovat, že to adoptované dítě sice bude naše a že my ho budeme vychovávat, ale že v něm stále zůstane i něco cizího. Něco, co mu vložili do vínku jeho původní rodiče a co my prostě nezměníme. Na všech těch dětech to bylo hrozně znát. Měly v sobě něco, co jim předali pěstounští rodiče a také něco svého vlastního, získaného od biologických rodičů. S tím nejde pohnout. A musejí s tím počítat jak budoucí pěstouni, tak i rodiče, kteří dítě adoptují.“

Nejde jen o teorii

Ještě v devadesátých letech minulého století žádná povinná příprava nefungovala. Žadatelé o adopci či pěstounskou péči si sehnali všechna potřebná potvrzení a razítka a pak už jen čekali na vysněné dítě. Nebyly žádné přednášky, na kterých by jim někdo řekl, co a jak s dítětem dělat, na co si dát pozor, na co klást důraz. Tito adoptivní či pěstounští rodiče tak byli ochuzeni nejen o důležité informace, ale také o kontakty s dalšími náhradními rodiči.

„Naše rozhodování pro adopci dítěte probíhalo v době, kdy ještě v médiích nebylo o náhradní rodinné péči moc informací,“ popisuje Miloslava S., která s manželem vychovává celkem šest dětí, z toho tři v adopci a tři v pěstounské péči. „Nebyla žádná literatura na toto téma, internet, neexistovaly organizace zabývající se náhradní rodinnou péčí, nechodili jsme ani na dnes povinnou přípravu pro žadatele. Absolvovali jsme jen psychozlom. logické testy a pohovor s psycholožkou a pak už jen čekali,“ vypráví paní Miloslava. Mrzí ji, že tenkrát žádná příprava nebyla. „Nejde mi ani tak o přednášky, spíše o možnost sdílet podobný osud a zkušenost ostatních adoptivních párů. Dnes mezi žadateli díky přípravě vznikají nová přátelství a budoucí adoptivní i pěstounští rodiče si tak mohou i nadále předávat svoje osobní zkušenosti s výchovou přijatých dětí. A to je skvělé,“ myslí si Miloslava.

V zájmu státu

Někteří žadatelé o pěstounskou péči se podivují, proč mají tuto přípravu absolvovat také oni, když už třeba vychovávají vlastní dítě, a to bez nejmenších problémů. Také žadatelé o adopci se často ptají, proč mají na přípravu chodit, když rodiče, kteří mají vlastní děti, také žádný povinný kurz absolvovat nemusejí. Odpověď lze nalézt v samotných základech náhradní rodinné péče. Dostávají se do ní děti, u nichž původní rodina selhala, ať už jakýmkoliv způsobem. Biologičtí rodiče mohli své dítě zanedbávat, psychicky či fyzicky týrat, v některých případech dokonce sexuálně zneužívat. A právě tyto děti hledají novou rodinu. Podle věku, míry postižení a právních náležitostí se umísťují buď do adopce, nebo do pěstounské péče. Všechny však mají za sebou velké zklamání v podobě selhání těch, kteří se o ně měli především postarat, kteří jim měli poskytnout láskyplný domov, pocit bezpečí a důvěry tak, aby se mohly zdárně rozvíjet. To se však nestalo. Je proto třeba zajistit, aby se něco podobného neopakovalo v budoucnu. Aby se tyto děti nově dostaly do rodin, které budou prověřené odborným pracovníkem, které nejsou rizikové. Ostatně je i v zájmu státu, aby tyto děti opakovaně nežily v rodinách, které se o ně neumějí nebo nechtějí postarat. Naopak, v jeho zájmu je, aby se dostaly do rodin, které budou na jejich příchod připraveny. A to po všech stránkách.

Příprava je nutná

„Je známo, že děti, které dlouho strádaly nedostatkem lásky, mohou být trvale ohroženy ve své schopnosti tvořit citové vztahy, mohou mít trvalé problémy ztotožnit se s normami a hodnotami společnosti a uspokojivě se do ní začlenit,“ říká psycholožka Milka Hortová z Manželské a rodinné poradny v Brně. „Náprava těchto důsledků bývá někdy obtížná a dlouhodobá a nemůže se obejít bez hlubokého vhledu a znalosti specifi ckých výchovných přístupů. U těchto dětí, pocházejících z takzvaného negativního sociálního výběru, je třeba počítat s větším výskytem nejrůznějších zdravotních i psychických problémů. Péče o tyto děti vyžaduje určité osobnostní předpoklady, ale i dobrou průpravu, kterou mají uchazeči získat právě v odborné přípravě,“ dodává.

„Možná si někdo myslí, že jde o zbytečné průtahy v příjímání dítěte,“ říká pěstounka Radka S. „Že jde jen o něco, co zatíží žadatele. Není to pravda. Jsem moc ráda, že jsme mohli s manželem přípravný kurz absolvovat. Díky němu víme o potížích, které nás mohou při výchově dítěte potkat. A víme také, jak jim čelit. Takže pokud díky těm několika desítkám hodin věnovaným kurzu předejdeme zklamání, stálo to za to.“

Kdo nemusí na školení

Povinnou přípravu nemusejí absolvovat ti rodiče, kteří ji absolvovali už dříve. Vzhledem k tomu, že příprava v systému příjímání dítěte není zavedena dlouho, jedná se o minimum žadatelů. Nemusejí absolvovat ani ti, kteří už mají dítě ve své péči a prokazují dobré výchovné schopnosti, a také ti, kterým vážné důvody neumožňují se jí zúčastnit. Oboje individuálně posoudí odpovědný úřad. Ten také hradí náklady spojené s realizací kurzů, vyjma nákladů na dopravu, stravu a ubytování. Ty si žadatelé musejí hradit sami.

Autor je psycholog