dítě je celistvá osobnostnost

Už to tady mnohokrát zaznělo, ale stejně mi to nedá. Mnoho lidí pořád řeší dědičnost, špatné a dobré geny... Myslím si, že bychom byli daleko šťastnější, kdyby se pořád u dětí v náhradní rodinné péči neřešila dědičnost, pořád neoperovalo s pojmy jako je sociální nemocnost (to byl citát odborníka z jednoho DD - bohužel). Když my budeme k dětem přistupovat bez filtrů na očích, ušetříme si mnoho problémů vzniklých z předjímání.

Já tím samozřejmě nepopírám psychickou deprivaci a další důsledky předchozích vlivů. Všechny nás formují naše předchozí zážitky a zkušenosti. Ale zkusme je brát jako daný fakt, a dívat se dopředu, ne jen pořád řešit pravděpodobnost vzniku poruch chování, hyperaktivity, ADHD...

Bohužel se mi zdá, že nejvíc nálepkují takovéto děti odborníci. Náhradní rodiče se zdravým selským rozumem a ušetření odborného vzdělání toto dopředu vůbec neřeší.

Pro dokreslení ze života: můj syn biologický má ADHD, dyslexii, dysgrafii prostě kdeco, v pedagogicko-psychologické poradně jej zdiagnostikovali a poradili, ať z toho neděláme příliš velkou vědu. Můj druhý přijatý syn v pěstounské péči, má podobné potíže, s menšími vnějšími projevy. Jiný psycholog v téže poradně: aha, on je adoptovaný, no tak to se musíte připravit na ........ a následoval několikaminutový výčet poruch a potíží, které nás čekají. Když začal doporučovat psychiatra, tak jsem se vzbouřila já.

Co jsem vlastně chtěla říct - pokud o náhradní rodinné péči uvažujete a bojíte se, jaké vlastně to dítě bude, a co když se dá v dospělosti, pubertě ke svým... Myslím si, že podstatnější je, zda z našeho přijatého dítěte vyroste dobrý člověk, který bude umět milovat zase své děti, protože my jsme jej také milovali takového jaký nám byl dán.