Přidat názor k článku Nepodařilo se mi kojit svoje dítě. Jsem špatná máma?

Náhodou jsem se dostala k této diskusi o kojení a nedalo mi to a prečetla jsem ji úplně celou a mám z ní velmi smutný a zvláštní pocit. Nemusela bych se dělit o své zkušenosti, ale chci, protože je veliká škoda, že se z něčeho tak přirozeného jako je kojení dělá bubák pro všechny ženy bez rozdílu, zda teprve čekají miminko nebo mají již děti v pubertě. Proč by kterákoliv z nás měla cítit vinu za cokoliv ať již děti kojí či nikoliv?
Víte, moje první dítě se narodilo s diagnostikovanou závažnou kožní chorobou a strávilo první měsíc života na JIP, kde jsem samozřejmě nemohla být s ním. Psychicky mě už vyčerpal samotný porod, protože jsem vlivem okolností byla na vše sama...ale s podporou mých rodičů jsem nějak zvládla se nehroutit, i když jsem proplakala noci i dny...mléko se mi v porodnici neudělalo, protože mě z porodnice v Podolí, kde jsem rodila propustili již po druhém dni s tím, že není třeba abych tam dále zůstavala, když malou převezli do Motola na JIP. Sestra, která mě propouštěla mi pohmatem zkoušela zda mám v prsou mléko, leč neuspěla a s větou: "Vy tam opravdu nic nemáte." mě propustila domů...obrečela jsem to, ale vybavila jsem se odsávačkou, fotografií moji dcery a doma jsem odsávala, co bylo, protože nakonec se mi mléko utvořilo i bez toho abych měla mimi u sebe...mléka bylo málo, ale bylo! A to, co bylo jsme vozili do Motola, aby malá aspoň něco měla. Zázrakem se její stav zlepšil, dodnes nechápu jak se to stalo, ale nakonec jsem mohla nastoupit do nemocnice i já a být s ní na pokoji, nečekejte happy end co se kojení týče. Dcera byla zvyklá na láhev a prso ji nic neřeklo, a bohužel pro mě mě dost vytrvale odmítala a já jsem neměla prostě dost síly s tím něco udělat, protože sestry na JIP měly svých starostí s ostatními dětmi dost a tak pro ně kojení nebylo prioritou...zkoušela jsem to ale vytrvale, protože jsem strasně kojit chtěla. A nepovedlo se...dcera se opravdu zázračně vyléčila a dnes jsou jí skoro čtyři roky a před rokem a půl ji přibyl bráška...a já už v těhotenství jsem si v duchu slibovala, že tentokrát to opravdu půjde, vždyť všechno bylo úplně jinak. Ale ani tentokrát se happy end nekonal. Prožila jsem nejkrásnější chvíle, když jsem malého měla přisátého u prsu v porodnici, spal se mnou už i v porodnici v posteli, kdykoliv měl prs k dispozici a já jsem cítila to naplnění o němž jsem snila u prvního dítěte. Bohužel mléko nepřibývalo jak mělo, a protože malý byl velký hladovec a jedlík, vždyť měl po porodu také 4 kg tak se evidentně trápil jeho nedostatkem. Snažila jsem se ze všech sil, čaje, pít, dobře jíst, zdravě žít, být v pohodě, ale nešlo to. S mužem jsme v té době řešili závažné problémy...a psychika v šestinedělí mi haprovala jako divá...mléka ubývalo až zmizelo docela a já tak nějak plynule přešla na umělou výživu, bez výčitek, protože jsem viděla, že malý je spokojený. Ale ten pocit, že jsem si něco plánovala a ono to tak docela nevyšlo ve mě zůstal a ano, já to dokážu přiznat i nahlas, trochu i závist maminkám, kterým to vyšlo. Ale proč bych měla na někoho ukazovat prstem nebo ho odsuzovat jen proto, že kojit může a já sama mohla jen krátce či jednou nemohla vůbec??
To není fér. Proč se urážet? A osočovat? Vždyť je tolik zla kolem nás, že je úplně zbytečné ho ještě zvětšovat tím, že nedokážeme být tolerantní. Vozila jsem děti v kočárku i je nosila v šátku a nepřipadám si jako militantní kořínkářka, co musí mít vše bio...já chci pro své děti to nejlepší a to jim můžu dát jen když já sama budu spokojená sama se sebou, ať již s kojením či bez.
Je mi moc líto, že člověk nedokáže druhému něco přát.