Přidat názor k článku Stresující vyšetření

Taky souhlasím,
mám vlastního syna a tři děti v pěstounské péči. Než jsem otěhotněla měla jsem jasno v tom, že kdybychom čekali postižené dítě šla bych na přerušení, kdyby se nám narodilo, dala bych ho do ústavu.
Když jsem otěhotněla a nosila svého syna, už jsem si nebyla tak jistá, spíše jsem věděla, že bych to neudělala. Když se narodil a po pěti týdnech jsem měla positivní testy na toxoplasmosu nebyla jsem si jistá tím ústavem. Naopak. Mého syna prošetřili ze všech možných stran a všichni se divili, jakto, že mi testy nedělali v těhotenství? Byl zdravý a já byla šťastná, že mi testy nějakým nedopatřením neudělali.
Pak jsme přijali 3 děti do pěstounské péče a já se naučila (alespoň myslím) přijímat děti takové jaké jsou a se vším všudy. Poznala jsem spousty rodičů, kteří postižené děti měli a najednou i viděla, že také jsou jistým směrem o něco bohatší.
Rozhodli jsme se mít další biologické dítě a já si byla jistá, že nepodstoupím žádná vyšetření, kt. nebudou nezbytně nutná.
Pan doktor mi při prvním vyšetření sdělil, že čekáme dvojčata a já mám tedy rizikové těhotenství.
Po prvním šoku a pocitu paniky jsem se rozhodla, že jsem zdravá, děti, které nosím jsou zdravé a pokud mají nějaký problém, tak je budu milovat takové jaké jsou.
Ano 8 měsíců jsem slýchala katastrofické scénáře, příběhy lidí, kterým se měli narodit postižené děti a narodili děti zdravé a naopak.
Byla jsem rozhodnuta odmítnout případnou amniocentézu. Naše děti byli naše děti.
Dvojčata se narodila v termínu, zdravá, donošená a já vím, že i kdyby nebyla milovali bychom je stejně.
Hodně štěstí