Stresující vyšetření

Mám za sebou velmi stresující první těhotenství, hodně jsem během něj krvácela a absolvovala proto několik ultrazvuků k vyvrácení potratu, poté lékaři objevili dilataci pravé ledvinové pánvičky a těsně po porodu se jim ještě zdálo, že slyší šelesty na srdci. Nic z toho se nakonec nepotvrdilo, pouze jsem místo těšení se prožívala spoustu stresu a trápení. Proto jsem se také rozhodla, že při druhém těhotenství odmítnu co možná nejvíc vyšetření a budu si užívat 9 měsíců bez strašení.

Otěhotněla jsem na první pokus a prvních 17 týdnů si užívala naprosto bezproblémové těhotenství. Narozdíl od toho prvního jsem netrpěla nevolnostmi, nekrvácela, nebolelo mě břicho, prostě nádhera. Odmítla jsem kombinovaný test v prvním trimestru stejně jako tripple test, o jehož falešné pozitivitě už bylo napsáno mnoho. Na ultrazvuku v 17. týdnu nám asistentka řekla, že čekáme druhého klučinu, což jsme si s manželem oba moc přáli, miminko kopalo a otevíralo na nás pusinku a mě ani nenapadlo, že by s ním nemuselo být něco v pořádku. Jen tak aby řeč nestála jsem se jí zeptala, jestli je všechno OK a trošku mě vyděsilo, když řekla, že mi na to nemůže odpovědět a že se všechno dozvím od své doktorky. Vím, že asistentky nesmí o výsledcích mluvit, přesto mě to trošku znepokojilo. Na ultrazvuk se chodí na externí pracoviště a moje gynekoložka nedostane výsledky dříve jak za 3 dny, tak jsem po třech dnech, lehce nervózní, volala, bohužel zrovna nebyla v ordinaci, tak jsem si řekla, že kdyby něco nebylo v pořádku, tak by mi určitě zavolala a nenechala by mě čekat další dva týdny do plánované prohlídky.

Bohužel mě ale čekat nechala. Do ordinace jsem vcházela se skvělou náladou, odsud zlomená a s pláčem na krajíčku. Když jsem se venku setkala s manželem, tak už jsem se přestala ovládat úplně, padla mu do náručí a brečela jak malá holka. Doktorka mi řekla, že na ultrazvuku se zjistilo, že naše miminko má mnoho, a to "mnoho" zdůraznila, cyst na mozku (cysty choriodiálních plexů - cysty cévních pletení vyrábějících mozkomíšní mok) a dilataci ledvinových pánviček. Jak jsem již psala, dilataci, ač pouze jedné pánvičky, měl i můj první syn a nakonec byl v pořádku. Ani jedno samo o sobě neznamená problém, obojí se ve většině případů spraví samo, ale jde o to, že jsou to jedny z ukazatelů pro Downův syndrom a tím, že jsou tyto ukazatele přitomny dva, je riziko relativně vysoké. Objednala mě hned na druhý den na genetický ultrazvuk.

Nemusím snad ani psát, že jsem tu noc moc nenaspala, hledala jsem na internetu všechny možné informace a brečela a brečela. Moc mě podržel manžel, říkal, že se nemám stresovat, protože už je všechno dáno a osudu nezabráníme, a i kdyby se postižení prokázalo, tak budeme mít miminko rádi stejně jako kdyby bylo zdravé. Vím, že je mnoho mužů, co by postižené dítě odmítali a nutili ženu do přerušení, tím víc si vážím toho, že po mně nic takového nechtěl a přijal by naše dítě, ať by bylo jakékoli.

Na genetickém ultrazvuku jsme prošli rodinnou historii (jak moje tak manželová rodina je až nudně zdravá), mně je 25 let, manželovi o 6 více, takže věk také žádné riziko nepředstavuje. Pak mi bylo řečeno, že mě moje lékařka informovala nepřesně, protože cysty na mozku nejsou ukazatelem Downova syndromu, ale Edwardsova syndromu, zatímco dilatace pánviček je marker pro DS. To mě vyděsilo ještě víc, protože děti s ES umírají dny, maximálně měsíce po narození. Zároveň mi bylo řečeno, že riziko Edwardsova syndromu je 1:450 a že na ultrazvuku budou hledat další známky poškození. Jak jsem tam ležela a dívala se, jak miminko krásně kope a otevírá pusinku, říkala jsem si, že přece není možné, aby tak aktivní mimčo bylo tak nemocné... od 17. týdne neustále kope, hýbe se, dává o sobě vědět. Asistentka konstatovala, že cysty se vstřebávají a vidí už jen jednu, malinkou. To mě potěšilo, ale jen na chvíli, přítomná doktorka hned řekla, že to riziko nijak nezmenšuje, je jedno, jestli je zde cysta jedna nebo je jich 10. Zároveň potvrdila dilataci ledvinových pánviček. Žádnou jinou deformaci nenašla, takže jsme tam, kde jsme byli.

Byla mi nabídnuta amniocentéza, kterou jsme s manželem jednohlasně odmítli (mám dvě kamarádky, které po amniu potratily zdravé děti a riziko potratu při amniocentéze je nesrovnatelně vyšší než riziko případného postižení našeho mimča). Jediné k čemu jsem se nechala přesvědčit byl dodačně absolvovaný tripple test, i když si o jeho průkaznosti ve dvacátém týdnu nedělám moc iluze, ale byla jsem tak šokovaná tou prvotní zprávou od mé gynekoložky, že jsem ani moc nesmlouvala a krevní test mé miminko narozdíl od odběru plodové vody neohrozí.

Mám před sebou dalších dvacet týdnů obav a k porodu půjdu ještě vyděšenější než k tomu prvnímu. Při tom můj první syn téměr zemřel, narodil se modrý, apgar scóre 0/4/6 a podle prognóz pediatrů byla velmi vysoká šance, že bude opožděný. Je úlně v pořádku, velmi šikovný, ve všem je trošku napřed než říkají knížky o vývoji dětí. Vyčítám si, že jsem na ten ultrazvuk v 18. týdnu vůbec šla. Když už, mohla jsem počkat do 21. týdne, kdy se obvykle provádí, cysty by se do té doby vstřebaly a nebylo by tudíž nic, čím by mě mohli trápit a děsit. Jenže já byla strašně nedočkavá a chtěla jsem vědět, jestli mám oprášit oblečky po našem prvním Cipískovi nebo nakupovat v růžové. A teď to mám. Ale jedno vím jistě – i kdybych ještě někdy byla těhotná (chtěli jsme víc dětí, ale v tuhle chvíli si myslím, že bych už další podobné stresování odnesla svým psychickým zdravím), nepodstoupím ŽÁDNÉ testy, a to ani ultrazvuk. Závidím svojí mámě, která prožívala dvě těhotenství v klidu, ve sladké nevědomosti. Jediné, co byli lékaři tehdy schopni zjistit, bylo, jestli tluče srdíčko, mámy neměly přístup k hororovým příběhům na internetu a v knížkách a nechybělo jim to. Dnešní prenatální diagnostika je tak podrobná, že je to jen na škodu, matky zbytečně stresuje a jejím jediným cílem je, aby postižené děti nedostali šanci na život a to je špatné.

Pořád čekám na výsledky tripple testů, ale myslím, že mě stejně moc neuklidní. Pokud máte někdo podobnou zkušenost s ultrazvukovým vyšetřením, budu víc než vděčná, pokud mi o ní napíšete. Jsem vystrašená a chytám se každé berličky.