Přidat názor k článku Stresující vyšetření

Máš pravdu, neumí si představit starost o dospělého chovajícího se jako dítě. Takže je lepší ho zabít? Já se taky občas chovám jako malé dítě. Občas mám návaly sebelítosti a jsem ubrečená jako malé dítě. Někdy vyžaduju stoprocentní pozornost okolí. Opravdu. Asi by ostatním v takových chvílích bylo lépe, kdybych nebyla.
Zní to podivně? Zní to krutě? A není trochu kruté považovat nový život, již žijící život, za něco, co se "dá dát pryč"?
Já s manželem teď nemůžeme mít děti. (Píšu "teď nemůžeme", protože věřím, že se to jednou povede.) I dřív jsem byla odpůrce potratů atd., teď mně zní ještě neuvěřitelněji tohle nakládání se zázrakem zvaným život. Zdá se, že něco bude špatně? OK, dáme TO pryč. Až další dítě bude zdravé, nedáme to pryč. Až se narodí a bude jiné, než jsme si představovali a vysnili, dáme to také pryč? Uff, trochu jsem se rozohnila. Ale fakt si myslím, že se životem takhle není možné zacházet. A že ani stoprocentně zdravé dítě nebude vždy takové, jaké bychom chtěli ještě navíc k tomu zdravému. Proč ho nepřijmout hned od začátku takové, jaké je. Někdy postižené, někdy zrzavé, někdy dyslektické, někdy hyperaktivní, někdy prostě takové, že se ptáme "po kom to dítě je"? Proč si tohle lidé vymysleli - že se dají na nějakou cestu, a místo aby po ní šli, se budou na každém kroku rozhodovat a ohlížet, zda není lepší řešení, zda je tato cesta dobrá atd.
Já si myslím, že v životě a zvlášť v těhotenství už nelze mít zadní vrátka, už není cesta zpět na začátek. Protože už jde o život.