Přidat názor k článku Stresující vyšetření

Chtěla bych něco připsat k vašemu názoru, že prvorodičky častěji uvažují o tom, nenechat si dítě, u kterého jsou nějaké předpovědi postižení, odložit ho do ústavu apod. (přitom nevím zda-li tomu, tak skutečně je, ale je to možné).

Podle mého názoru je mnohem snažší situace, když doma máte jedno zdravé dítě, jít do toho, že si necháte i druhé s rizikem toho, že bude postižené. Jedno zdravé prospívající dítě už doma máte. A narození postiženého dítěte vám život změní moc, ale kdybyste doposud doma žádné dítě neměla, a narodilo se vám postižené, tak je to mnohem mnohem větší změna.

Je to obrovská změna pro vás: za prvé máte dítě, za druhé máte postižené dítě. Okolí vás dosud nezná jako rodiče a teď vás má přijmout jako rodiče postiženého dítěte. I komunikace a spolupráce s nejbližšími je mnohem těžší podle mne, než když už doma jedno dítě máte.

A pak ta psychicky náročná situace, když máte postižené dítě a čekáte druhé. Které určitě budete chtít. O kolik méně je to stresu, když máte bezproblémové těhotesntví a zdravé dítě a pak event. postižené než naopak. Máte postižené, víte to dopředu a víte, že jednou budete určitě chtít druhé. A budou vás čekat obavy: co kdyby bylo opět postižené, a třeba se na to dopředu nepřišlo, jak zvládnu dvě postižené děti... Já prostě myslím, že mít zdravé a pak se rozhodovat, zda si nechat či nenechat postižné dítě je psychicky mnohem méně náročné než toto rozhodování u prvního dítěte. A je tu i ta věc, že interrupce s sebou nese riziko, že kvůli ní už třeba žádné dítě moci mít nebudete. Když doma ještě potomka nemáte, stresuje vás asi hrozně i toto.

Takže bych tam viděla i tenhle rozměr.
Nemluvím z vlastní zkušenosti, ale trochu z rodiny vím, jaké to je když se narodí jako nemocné třetí dítě. A od maminky vím, že kdyby to bylo u prvního dítěte bylo by to pro ni mnohem horší. Už třeba i proto, že má i jiné starosti se staršími dětmi a není tímto problémem tak zahlcená. Má už i jiný svět a v něčem jiném jistotu.

Takže já si myslím, že to není jen o tom, že si prvorodičky neumí představit jaké to je mít dítě, že to ještě nezažili. Já osobně jsem ještě nerodila, ale myslím si, že u mě by rozdíl v tom zda jsem prvorodička či ne při rozhodování o tom si dítě nechat v té vaší rovině (neberte to ironicky) nehrál roli.

Vím, že bych své dítě do ústavu dala v každém případě, jen u velice vážného postižení, které bych nemohla zvládat doma. A určitě bych s ním zůstávala v kontaktu. Umím si představit, že bych pro dítě využila ústav či zdrav. zařízení, ale brala bych si ho domů alespoň na víkendy apod. To vím dopředu.
Neodsuzuji, že někdo svěří dítě do ústavní nebo jiné péče, ale odsuzuji (samozřejmě s ohledem na celkovou situaci rodičů), když s ním není vůbec v kontaktu a nedělá co by se dělat dalo..
Amniocentézu v příp. podezření na DS bych absolvovala jen tehdy pokud by čísla pravděpodobnosti byla opravdu opravdu hodně vysoká. Jinak bych se připravovala na to, že dítě možná bude postižené, ale nechala bych si ho. A to i kdyby bylo postižené. Ale nejsem si jistá, jak bych se rozhodovala mít doma jedno dítě s DS a při druhém těhotenství by mi vyšli opět stejná čísla.
No nebudu předbíhat událostem, snad tohle musí řešit jen minimum rodičů.

Hezký den a autorce článku držím palce, at to všechno dobře dopadne