Přidat názor k článku Stresující vyšetření

Právě jsem dočetla celou diskuzi na pro mne velmi citlivé téma a nedá mi nereagovat! To, co tu, Markéto, píšete jsou silná slova. Mám sama dvě děti. Za normálních okolností bych podobná slova použila také: Ať má jakékoliv postižení, nechám si ho, je to přece mé dítě, zvládnu to....
Pokud to člověk nezažije, neví vůbec, o čem je vlastně řeč! Vyrůstala jsem s bratrem, kterému po narození diagnostikovali DMO / dětskou mozkovou obrnu/.
Nikomu bych nepřála zažít tu strašnou bolest, kterou jsme všichni prožívali, ve dne, v noci. Poškození bylo nejen fyzické, ale i mentální. Nikdy nemluvil, neseděl, nechodil. Nevíme , co si myslel, jak trpěl, co cítil. Pak se přidaly epileptické záchvaty, vyživován byl jen sondou. Takto " žil" do svých 13 let.
13 let bezmoci a beznaděje. NÉ, UŽ TO NECHCI NIKDY ZAŽÍT! Když jsem já sama otěhotněla, byla jsem vděčná za každé vyšetření, které mi lékaři udělali. Kdyby tehdy existovalo byť velmi malé riziko, že mé dítě bude nějak postižené, šla bych okamžitě na interupci. Asi nejsem dostatečně silná! Děkuji
současné medicině za jakýkoliv nový pokrok v prenatální diagnostice!