Přidat názor k článku Stresující vyšetření

Tušila jsem, že většina lidí bude říkat, že by šla na amniocentézu a posléze na potrat. Pro mně je to nepřípustné - za prvé nehodlám jen kvůli SVÉ jistotě riskovat jeho život (jak jsem již psala, znám dve holky co po amnio potratily) a za druhé, na potrat bych nikdy nešla. Nikdy bych se nedokázala vyrovnat s tím, že jsem to byla já, kdo dal pokyn k tomu aby dítě, co žije, co kope, prostě zabili. U mně je mu dobře, nic ho nebolí, netrápí. I kdybych věděla se stoprocentní jistotou, že bude žít jen jeden den, stejně by mi stálo za to ho nosit dalších pár měsíců a porodit. Protože bych věděla, že umřelo u mámy, v bezpečí, že dostalo šanci a když už nemohlo dál, tak v klidu odešlo s pocitem, že bylo chtěné a milované. Nejsem věřící, a přesto si myslím, že se z dětí stávají andělíčci a ten můj by tam byl s pocitem, že ho máma s tátou poznali, věděli jak vypadá a nikdy na něj nezapomenou. Nedokážu pochopit matky, které se těší z těhotenství, hladí bříško, tváří se že mají miminko rádi a najednou přijde špatná zpráva, a najednou ho rádi mít přestanou a rozhodnou se ho zbavit, protože se jim nehodí?