Markéto ,ale srovnáváš nesrovnatelné.To co potkalo tvého synovce je strašně smutné.To je prostě "vyšší moc"nebo jak to nazvat.Nikdy ti nikdo nezaručí,že děcko,které bylo zdravé neonemocní nějakou zhoubnou,třeba i smrtelnou chorobou.
Já jsme se o nemoci Jindříška dozvěděla na ultrazvuku v 30 týdnu.Z čista jasná,se doktorovi nezdálo něco na srdíčku a hnal mě do Motola.To už jsem věděla,že je zle.Takže konečná diagnoza a potvrzení tušení,že je průšvih mě snad už ani nerozhodilo.Od začátku těhu jsem měla hnusný pocit,že je něco špatně,mooc špatně.Ale furt jsem nevěděla co.Jsem vděčná za ten ultrazvuk a za to,že jsem o nemoci syna věděla před porodem.Měla jsem náskok a šanci připravit se na to,co nás čeká.Alespoň nepatrně,pořádně se na to,že vaše dítě nebude zcela v pořádku totiž nepřipravíte.
Nakonec se Jindříšek anrodil v lepším stavu,než kdo vůbec doufal a je tomu bohudíky dodnes.Ale stejně máme řadu omezení,které nám život dost komplikují.Ale rozhodně jsme na tom líp,než rodiče a děti ,které mají trvalé postižení.
Společnost postiženým lidem nepřeje,staví je stále na okraj společnosti.Lékaři mají tendence nabízet potrat i v případech kdy je vada slučitelná se životem i za cenu sníženého životního komfortu dítěte a rodiny.Jindříšek má vadu odstranitelnou,pravděpodobně s minimálními následky,přesto od doby co onemocnění zjistili až do porodu mi v podstatě každý z gynekologů poukazoval na to,že zjistit to dřív,mohla jsem to řešit.A poměrně se divili,když jsme jim na to velmi rázně odsekla,že bych nic neřešila.
Řešila bych v 12 týdnu vadu,která by byla s životem neslučitelná,já nevím napadá mě hydrocefalus,absence končetin,mnohočetné defekty,prostě stavy u kterých je jasné z UZ,že prostě to dítě buď umře ještě v děloze,nebo krátce po porodu,že není šance.A i tak bych to asi konzultovala s více lékaři a nejsem si 100% jistá,že bych na potrat šla.Ale v tom 12 týdnu asi ano.Asi bych byla příliš zbabělá a neměla psychicky na to,prožít celé těhotenství s tím,že porodím dítě,které okamžitě zemře.
Předchozí