Přidat názor k článku Stresující vyšetření

To není pravda, starala jsem se o holčičku s Downovým syndromem, stejně tak můj manžel měl spolužáka s DS. Ta holčička byla moc fajn, chodila do školy, nebyla žádnou přítěží. Manželův spolužák vychodil základní školu, pak začal bydlet v domově pro postižené, kde měl práci (vyráběli vánoční a velikonoční ozdoby, které se pak prodávali), našel si tam přítelkyni, také s DS a bydlí spolu. Je rozdíl mezi postiženým dítětem, které vyrůstá v normálním prostředí a někdo se mu věnuje a dítětem, které je v ústavu kde na něj kašlou. Proto se ani já, ani manžel postižených dětí nebojíme. A abych pravdu řekla, děsí mě, kolik lidí je schopno téhle limitované lásky, kterou jste tady nastínila. Normální matka přece dítě miluje od první chvíle, kdy zjistila že v ní roste. Alespoň já to tak mám. Neumím si představit, že ho miluju, těším se na něj, a pak mi najednou někdo řekne, že není zdravé a já už ho ráda nemám? To přece nemá s mateřskou láskou nic společného, když jsem se rozhodla mít děti, tak jsem se tím zavázala, že je budu chránit za všech okolností a ať jsou jakékoliv. A rozhodně to nezměním jen proto, že vím, že nevystudují vysokou školu a nebudou nosit medaile z tenisových turnajů.