Přidat názor k článku Lidský život je lidský život. Tečka.

Tady Simona1. Zaregistrovala jsem se, protože se mi už několik dní nedařilo jako neregistrované vložit sem příspěvek.

Pokud mohu shrnout své dojmy z uplynulé debaty, shodneme se patrně na tom, že potrat sám o sobě není nic dobrého, že je to přinejlepším nutné zlo. Otázkou zůstává: 1) má žena PRÁVO jít na potrat (případně kdy ano a kdy ne)? a 2) Co dělat v krizové situaci a jaké politické kroky podnikat?

1) O PRÁVECH ČLOVĚKA

Nebavme se o duši. Je to pojem tak zatížený různými výklady a pseudovýklady, že jednoznačně jej definovat je takřka nemožné (pro mě by byla např. absurdní výše zmíněná a teologicky absolutně nepodložená představa, že by "hotová" duše - tj. schopná myslet a rozhodovat o sobě - vstupovala do několikabuněčného zárodku těla, nebo i do narozeného miminka, které přece prokazatelně není duševně "hotové").

Bavme se raději o OSOBĚ.
Na to, za jakých okolností lze o někom mluvit jako o osobě, jsou dva názory: buď je člověk osobou od počátku své originální existence, tedy od okamžiku početí, a tento stav trvá až do smrti (případný posmrtný život ponechme teď stranou); nebo se existence osoby váže na vědomí sebe sama, a pokud si někdo sám sebe neuvědomuje, pak NENÍ sám sebou, není osobou, třebaže je složen z lidských buněk.

Pokud by platilo, že se člověk stává osobou až v průběhu vznikání svého těla, když začíná vnímat sebe sama, objevuje se otázka: co když člověk nikdy nezačne sám sebe jako osobu vnímat, případně o tuto schopnost přijde duševní nemocí, retardací nebo ve stáří nebo když leží v kómatu? Co potom? Je to člověk, nebo ne?

Asi se shodneme na tom, že zabít nevinného člověka, který se nemůže bránit a který vnímá sebe sama jako osobu, nemá právo nikdo. Opak tvrdí, pokud vím, jen satanisté.
Problém je shodnout se na tom, jestli máme právo zprovodit ze světa žijící lidské tělo - kdykoli od počátku jeho existence - v situaci, kdy samo sebe jako osobu nevnímá (nebo nevíme, jestli vnímá).
Pokud bychom hlásali toto lidské právo zabít ne-osobu nebo někoho, koho za osobu nepovažujeme, znamenalo by to nejen schválení potratů, ale i povolení likvidace těžce mentálně postižených, pomatených, přestárlých, umírajících... Vždycky by se našel někdo, komu by existence daného člověka komplikovala život a který by si osoboval právo si SVŮJ život nenechat komplikovat.

Pokud tedy všechny důsledky takového chápání OSOBY považujeme za správné, hlásejme právo matky na potrat.

Ve výjimečném extrémním případě, kdy je naprosto vyloučeno, že se dítě narodí živé, a navíc přitom těhotenství ženu (která má třeba ještě další děti) ohrožuje na životě, pak bych volila cestu zachránit alespoň jednoho, tedy matku. Žena má právo nezemřít zbytečně (protže dítěti by tím stejně nepomohla).

2) O ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ A O POLITICÍCH

Předně bych chtěla zdůraznit, že názory představitelů Lidové strany se ne vždy shodují s názory normálních křesťanů (pro ilustraci mohu na požádání sdělit hned několik vtipů, které mezi křesťany o lidovcích kolují), a ohledně způsobu, jakým se proti potratům demonstruje, odkazuji - abych se nemusela opakovat - na svůj příspěvek "Chyby špatných moralistů".

V současné době je naprosto zbytečné a navíc hloupé snažit se prosadit zákonný zákaz potratů a tresty za jejich provádění (viz výše - srovnání s prohibicí). Možná by stálo za to zákon formulovat tak, že potrat JE zločin proti lidskosti, u něhož se ovšem promíjí trest (jako je to prý ve francouzské ústavě). Hlavně by ale bylo třeba usnadnit adopce (to je otřesná kapitola), finančně podpořit rodiny a lépe ohodnotit náročnou práci ženy-matky v domácnosti.

Co se týče konkrétních řešení, záleží na situaci. Většinou je řešením nechat dítě žít a dát je k adopci, na kterou mnoho let čekají zástupy žadatelů - neplodných manželů.
Mnohdy je v sázce zdraví chtěného dítěte a strach ze soužití s nemocným. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že to člověk zvládne, když chce, a pro obě strany - pro dítě i pro rodiče z toho mnohdy plyne mnoho radosti. Každopádně bych radila poradit se nejen s genetikem, ale i s lékaři, kteří se starají o děti postižené tak, jak to hrozí dítěti vašemu. Navíc se často ukáže, že diagnóza (nebo její odhad - amniocentéza) nebyla stanovena správně, a dítě se narodí zdravé.
O extrémních případech už byla řeč.

Už se asi nebudu této debaty účastnit - už bych se jen opakovala. Kdybyste náhodou stáli o rozhovor se mnou, napište mi prosím e-mail.