Přidat názor k článku Stresující vyšetření

Danielo, je mi líto, ale v tomhle se neshodneme... Zrovna mi nedávno říkala blízká kamarádka, která má švagrovou s DS: "Jsem tak ráda, že Janu máme, už kvůli mým dětem - mají ji moc rádi a je pro ně díky ní normální být s postiženými lidmi, nedívají se na ně skrz prsty." Vidí jasně, kolik toho její děti díky tomu dostaly do života, nevidí ji jako komplikaci. A to přesto, že je zřejmé, že se o ni časem budou muset jao rodina i postarat...
Kde je hranice, Danielo? Do kdy je možné se zbavit "nepohodlného" dítěte, které by komplikovalo život? Jak dalece se můžeme řídit tím, jako to "cítíme"? Pokud to, jak to "cítíme" bylo měřítkem, tak proč potom někoho odsuzovat, že někoho jiného zabil - on to tak přece "cítil" a ten člověk mu komplikoval život?
Když bude možné předem díky nějakým vyšetřením zjistit třeba to, že dítě bude mít nějakou závažnou nemoc nebo bude špatněš vidět, znamená to, že je v našem zájmu a v zájmu našich dalších dětí ho potratit? Kam až má vést snaha vyloučit z našeho života veškeré nepohodlí, veškeré trápení, veškerou oběť pro druhé?
Prosím, neber to v žádném případě jako útok, spíš pobídku k zamyšlení...