Přidat názor k článku Stresující vyšetření

Dobrý den, nečetla jsem všechny příspěvky, ale musím říct, že z názorů Daniely a Vladimíry je mi velmi smutno. Nechápu jak někdo dokáže říct, že než život s postiženým dítětem, tak raději žádné. Mám tři holky, když jsem čekala nejmladší, tak starším bylo 5 a 3 roky. Těhotenství bylo bez problémů, ale porod se zkomplikoval. Malá šla špatně natočenou hlavičkou, uvízla v porodních cestách ve chvíli, kdy se už nedal udělat císařský řez a kleštěmi to trvalo strašně dlouho. Výsledkem toho je od narození slepá a na úrovni malého dítěte (je jí 8). Zřejmě má velké štěstí, že se narodila lidem, co nedělají rozdíli mezi svými dětmi a milují všechny stejně. Ano, je to těžké, ale nedali bychom jí za nic na světě. Věřte, že bych si přála, aby měla raději Downův syndrom, protože lidé s tímto postižením mohou žít daleko plnohodnotnější život než kdy bude naše dcera. Přesto jí její sestřičky mají moc rády, a nepřijde jim na tom nic divného. Zajímalo by mě, co byste udělali v takovémto případě (a ano, může se to stát komukoli), pohodili novorozeně u popelnic nebo ho dali do ústavu?