Souhlasím s Vámi, že vyšetření jsou velmi stresující. Prožila jsem prvních pár měsíců pohodového těhotenství až do té doby, než mi dělali tzv. triple test, který vyšel pozitivní. Navíc jsem se o tom dozvěděla telefonicky od sestry a byla jsem v kanceláři v práci. No nemusím vám vykládat, jak jsem se cítila, to odpoledne jsem nebyla schopná pracovat. Začala jsem okamžitě vyhledávat informace na internetu, což mě vůbec neuklidnilo, jen jsem zjistila, co všechno naše miminko může čekat. Paradoxní bylo to, že pracuji s postiženými lidmi...Vždycky jsem si říkala, že kdybych čekala postižené dítě, určitě bych si ho nenechala vzít. Na tom jsem sice trvala, ale na tento fakt člověk připravený není nikdy. Každý chce zdravé dítě! Byla jsem přesvědčená o tom, že bych na amniocentézu nešla, ale ten zatracený triple test mě rozhodil natolik, že jsem po několikadenním přemýšlení dospěla k závěru, že chci buď "jistotu", že je dítě zdravé nebo se připravit na to, že bude mít určité postižení. Mluvila jsem o tom se svým gynekologem a ten mě přesvědčoval o tom, že to riziko potratu při amniocentéze je minimální, což mě sice úplně neuklidnilo, ale přesto jsem do toho šla. Těch čtrnáct dní čekání na výsledky bylo nekonečných, ale pak už bylo vše v pořádku a narodila se nám zdravá holčička. Myslím, že člověk předem nikdy nemůže říct, zda na nějaký test půjde či ne. Záleží na situaci a jak se v té chvíli člověk cítí. Teď si myslím, že by bylo lepší na ten tripple test nejít, ale pokud by byly nějaké pochybnosti při ultrazvuku...asi bych na něj šla. Člověk chce slyšet pozitivní zprávu....jo jo ty naše maminky a babičky to v tomhle směru měly opravdu jednodušší.
Předchozí