Přidat názor k článku Tiše mu závidím. Usnul…

Rolničky slyším, slyším hlasy,
myslím si - kdo to přijel asi?
Dlouho už neviděl jsem sáně
a proto toužím dychtivě
podívat se zas jednou na ně,
pohladit koně po hřívě.

Však venku - nikdo!
Jenom brána do pola sněhem zasypána

A slyším hudbu - nechám všeho,
jdu přivítati neznámého.
Kdo je to? Slyším, někdo troubí,
housle se ozvou i basa,
která zpívá z hloubi.
Nic - jenom tma a ticho v domě
opírají se silou o mě.

A v koši u psacího stolu
hryže si myška. My dva spolu
známe se dávno. Tiše vklouzla
tak jednou ke mně - od těch dob
je pokoj stále plný kouzla.
Jen prosím neplaš, nerozzlob
tu přítelkyni malých dětí,
umí tak krásně vyprávěti.

Vždyť je to ona - myška malá,
jež s Kristem Pánem v seně spala
a viděla, jak Marie Panna
už dlouhou cestou umdlévá.
A klesá k zemi uplakaná
na trochu slámy, do chléva.

A viděla, jak s nebe rázem
andělé slétají se na zem.

A od těch dob mi takhle hrají,
rolničky slýchám v tento čas.
Okna mi květy rozkvétají
a z nebe slýchám krásný hlas
Ne obyčejný, ale svatý,
když ze tmy ráno vyjdu vraty
a spěchám sněhem na roráty.

(J. Seifert)