Tiše mu závidím. Usnul…

Náš dům je staré a solidní obydlí, vystavěné na skále. Je to bývalá usedlost a tak taky působí. Usedle. V denním oparu svítí na sever a jih červená sedlová střecha a do večerního šera bliká na všechny strany nažloutlým světlem jejích dvacet okýnek. Tou dobou už bývají doma všechny děti a s chalupou se při bližším pohledu děje zvláštní věc. Už nepůsobí usedle, ale spíš rozpustile. Poposedá jako přetopený papiňák. Důvod je prozaický – nadupaný počítač a výkonná reprosoustava, kterou dospívající synové uvedou okamžitě po návratu domů do pohotovostního stavu. Výsledek je ten, že návštěvníka vítá už v předzahrádce cosi, co připomíná vzdálené dunění tamtamů a zvuk tibetských trub, které se pak po vstupu do domu mění v ohlušující kanonádu od Verdunu. Po světnici, oddělené od pánského pokoje jen tenkou půlmetrovou pulzující stěnou, pochodují starobylé intarzované skříně a příchozí se mohou dorozumívat pouze posunky.

V takové chvíli otevíráme s rizikem ohluchnutí dveře do chlapeckého pokoje a divokou gestikulací se dožadujeme snížení hladiny decibelů na přiměřenou míru, kterou nám garantuje i Listina základních lidských práv. Po chvíli vzájemného souboje je nám s nechutí vyhověno. Řev startujícího Jumbo Jetu se mění na radostné troubení sloního stáda v přírodní rezervaci, aby se v příštích pěti minutách vše zase vrátilo do původního stavu. Po zbytek večera pak následuje ještě několikrát prosebný průvod, doprovázený lomením rukama. S větším či menším úspěchem, dokud se některá ze stran neunaví a nevzdá boj. Bohužel, nemůžu vyhrožovat svým synům ublížením na těle a spíláním, že to za našich mladých let nebylo. Bylo. Sám jsem se s nástupem Jimi Hendrixe, Doors a Led Zeppelin dopouštěl na svých rodičích téhož zločinu a jako začínající muzikant jsem měl k dispozici ještě výkonnější reprosoustavu. Můžu se utěšovat jen tím, že moji rodiče zmíněné období nakonec přece jen ve zdraví přežili a mají nás pořád rádi. Z toho důvodu synům jen verbálně vyhrožuji, že přestanu platit elektřinu, ustřihnu dráty a počítač vypnu kladivem. Asi nevypnu. Rodiče mi to taky neudělali.

Teď stojím ve světnici a jen zírám na ten dvojitý zázrak. Asi bych se měl štípnout do tváře a do ucha, že se mi to nezdá a že neslyším nesnesitelný řev techna, aniž jsem se o to jakkoliv zasloužil. To je ten první zázrak. Ten druhý zázrak – čerstvě narozený vnouček Samuel, se vrtí uprostřed místnosti v košíku, kolem kterého chodí všichni opatrně a nezvykle potichu tlumí hlas. Včetně našich dvou hlučných hromotluků. A to všechno bez požádání. Václav Havel kdysi napsal o moci bezmocných. Bylo to sice myšleno trochu jinak, ale je neuvěřitelné, jak to bezezbytku funguje i v tomto případě. Už dávno se mi doma nepodařilo slyšet sotva postřehnutelné šumění motorku akvária a ze svalnatých reproduktorů se linoucí tiché irské balady. Čeho jsem nedosáhl já jako mocný rodič svými sedmdesáti kilogramy živé váhy a zvýšeným hlasem, toho lehce dosáhl svou bezmocí ten malý klouček v povijanu s modrýma očima a bezelstným úsměvem, aniž jedinkrát zvedl vrnící hlásek nebo drobounkou ruku.

Tiše mu závidím. Usnul…