Přidat názor k článku Byli jsme ideální pár

Ahoj Evi!
Předem bych Ti chtěla popřát hodně sil, protože ty velice silná jsi, i když si to teď možná ani nepřipouštíš. Máš přece své přátelé, známé, rodinu a hlavně syna, který ti zůstal a to ti bude dávat hodně sil do dalších chvil, které teď prožíváš.
Zažila jsem teď podobnou situaci, ještě jsem se z toho ani sama nevzpamatovala:
S manželem jsme už 6 let, měla jsem problémy otěhotnět, nakonec po 4 letech manželství se to podařilo a teď máme 2 letého synka. Před 3 měsíci mi manžel oznámil, že si našel slečnu, se kterou chce být a chce se se mnou rozvést. Jenomže problém je v tom, že si ji našel v Íránu - kam odjíždí na pracovní cesty. Takže: jiná mentalita, jiný styl života, prostě všechno jiné. Nemohla jsem tomu uvěřit, když mi to říkal. Dostavěli jsme před 3 lety dům, splácíme hypotéku, všechno ideální a on mi tohle sdělí. Přijel domů, kde byl 1,5 měsíce a pak zase odjel znovu do Íránu. Tu dobu, co byl doma, se to nějak neřešilo, pak jsme dokonce jeli ještě i na dovolenou a já měla pořád pocit, že se to všechno spraví, že prostě řekne, že to byl omyl a zůstane s námi. Po dovolené jako když do něj střelí, začal probírat rozvod, jak to všechno bude s dělením majetku, jak budeme postupovat s výchovou synka, prostě hrozný. Do týdne jsme byli u právničky podepisovat rozvod. Takže přijel z pracovní cesty, kde se zamiloval, po 5 dnech mi to oznámil, pak se jakoby nic nedělo a pak během tří týdnů jsme podepisovali rozvod. Byla jsem jak praštěná, brečela jsem den co den, pořád jsem si říkala, kde jsem udělala chybu, když si našel jinou holku, k tomu ještě cizinku, kam odhodil našich 6 let manželství, naše vzpomínky, kam pohřbil slib, že chce zůstat napořád se mnou a synem. Kdybych se vzorně nestarala o domácnost, syna, nedělala skoro každý den teplé večeře, kdybych něco zanedbala, tak to pochopím, ale takhle ne.
Jsem z toho všeho zoufalá, každý den si říkám, že už jsem to překonala, že mi nestojí zato, abych se kvůli němu trápila, když mi tohle dokázal udělat, ale každý den znovu beru do ruky kapesník a brečím.
Říkám si, že musím být silná, už kvůli synovi, který mě bude nejvíce potřebovat, kvůli všem, kteří mě podrželi, když jsem jim to oznámila, že naše manželství ztroskotalo...
Teď tam odjel na začátku listopadu znovu, má se vrátit těsně před Vánocemi, chce je ještě strávit s námi, ale já právě nevím, jestli to všechno zvládnu. Usmívat se na něj, dělat mu štědrovečerního kapra, rozdělovat dárky... Nevím, co dělat.
Budu silná, musím být. Prostě jen proto, že syn je pro mě tím, kdo mi zůstal, ale je to velice velice těžké. Nemám někdy už sílu brát energii, abych to všechno zvládla...